colours of my heart #9.end

21. června 2015 v 0:24 | Zumi |  colours of my heart
Konec. Téhle povídky.
Měla jsem ještě několik úryvků, ale nakonec se to vyvinulo trochu jinak, než jsem plánovala, a takhle mi to přijde správný a nebudu proti tomu bojovat. :D Takže si užijte poslední díl (který jsem vůbec nekontrolovala, teprve se na to chystám, snad někdy během neděle XD). Jsem ráda, že jsem se dokopala k zveřejnění a hlavně k jakémusi dokončení a hezky jsem to uzavřela. Díky za těch pár komentářů, moc pro mě znamenaly, a konkrétně děkuju hlavně Mais, protože (co si budem povídat) většinu z nich jsi psala ty. ;)
Hezkou neděli, hezký týden, hezké prázdniny... prostě see ye někdy později, snad s novou povídku (minimálně to mám v plánu, ale znáte to, někdy to úplně nevychází XD). ;)
PS: Zdá se to jenom mně, nebo ten (zatracenej) blog poslední dobou vážně víc nefunguje než funguje?



K Sebastianově velkému zklamání neprošel ani jeho návrh jít konečně společně do kina - Sára potřebovala ještě něco dodělat, Lukáš musel jet zpátky a já jsem se chtěla svézt s ním, stavit se doma za rodiči. Chtěla jsem je překvapit, takže jsem jim nevolala, a taky se mi to povedlo, jenže oni mě převezli - odjížděli na víkend pryč. Rodinná známá měla narozeniny a pozvala je na oslavu. Mně nevolali, protože počítali s tím, že zůstanu v Praze nebo u Lukáše.

K vzteku tohle…

Takže s rodinou jsem strávila necelou hodinku, než mi odjela do paďous, a pak jsem začala přemýšlet, jak se s tou nečekanou komplikací vypořádám. Jelikož se mi nechtělo vracet se zpátky do Prahy ani zůstat v baráku úplně sama, udělala jsem to jediné, co mě napadlo a co mohlo vyjít - zavolala jsem Lukášovi a pozvala ho na víkend k nám. Nemusela jsem ho moc dlouho přemlouvat - stačilo hezky poprosit, zmínit díru v programu a prázdný dům a v okamžiku byl tady.

Ve dveřích mě informoval, že je i v mém vlastním zájmu, aby mu byla poskytnuta sprcha, a pak se navalil do koupelny, takže já jsem se zatím posadila na gauč a zapnula jsem televizi. Žádný zajímavý film jsem nenašla a brzo jsem se proklikala ke sportovním programům. Jaký překvapení. A tam mi udělali ohromnou radost, že jsem to spontánně okomentovala nadšeným zavýsknutím a vypnula jsem okolní svět.

Lukáš koupelnu opustil během patnácti minut, s mokrými vlasy a nádherně voňavý.

"Na co to koukáš?" brouknul, svalil se vedle mě na gauč, spokojeně se uvelebil a zadíval se na televizi. Vzápětí radost a spokojenost z jeho tváře zmizely a nahradilo je znechucení, když poznal můj oblíbený dokument. "Zase? Proboha proč? Kde je ovladač?"

Začal se rozhlížet po ovladači, ale byla jsem rychlejší (protože jsem na rozdíl od něj znala jeho přesnou polohu), rychle jsem ho čapla a uklidila z Lukášová dosahu.

"Nic se vypínat nebude," varovala jsem ho.

"Vždyť na to tenhle měsíc koukáš už potřetí!" zaprotestoval skoro zoufale.

"Je to Sparta!"

"No právě! Je to Sparta…" Zatvářil se, jako by se mu chtělo zvracet, a tak jsem se rozhodla, že ho budu po zbytek vysílání ignorovat a vžila jsem se zpátky do sparťanské historie. Během chvíle jsem se zase culila jako blázen a na konci jsem (stejně jako v předchozích dvou případech) musela zatlačovat slzy.

"A zase brečíš," zkonstatoval Lukáš. Už si nedal ani tu práci snažit se znít otráveně nebo nevěřícně, prostě to jenom věcně okomentoval. Navíc měl ve výrazu něco, díky čemu jsem měla pocit, že mu to vůbec nevadí, možná se mu to spíš svým zvláštním způsobem zamlouvá.

Možná jsme oba opravdu svým způsobem zvrhlí.

"Nebrečím," namítla jsem.

Usmál se a opravil se: "Skoro."

Na to už jsem další protest vznést nemohla, a tak jsem se nevinně zazubila, krátce ho políbila a pak jsem vyprskla smíchy, protože do záběru právě vhopsal svým typickým netypickým způsobem Bednář - všichni tam můžou prostě přijít, dřepnout si mezi poháry a mrknout do kamery, jen on tam musí dělat kraviny.

"Prostě Bedýnka," okomentovala jsem to s láskyplným úsměvem.

To už se Lukášovi nezamlouvalo.

"Tak, konec, přepínáme," zavelel a velmi nedžentlmenským způsobem se se mnou začal rvát o ovladač.

+ + + + + +

"Hezká šála!"

Po dokonalém koncertu Hollywood Undead jsme se Sárou přespaly v Praze u jejích příbuzných, skoro celou noc jsme prokecaly (endorfiny zapracovaly) a teď si to na mně vybíralo daň, protože jsem nedokázala udržet oči delší dobu otevřené (což není úplně ideální pro dopravu po Praze - tramvaje nemívají pochopení pro hru "kdo s koho"). Stručně řečeno jsem nespala, když jsem mohla, a teď bych dala cokoli, abych si mohla lehnout a odpadnout, ale už to nešlo. To byl taky důvod, proč jsem okolí vnímala se zpožděním až vůbec.

Když můj mozek konečně zpracoval informace, poplašně jsem se rozhlédla po člověku, který komentoval mou šálu, a unaveně, ale vesele jsem se usmála na skupinku kluků, kteří se na mě pobaveně křenili. "Dík," odvětila jsem a v duchu jsem zadoufala, že to opravdu byli oni. Pár z nich se zasmálo a já zatím minimálně u poloviny z nich našla různé sparťanské propriety, takže jsem si mohla oddechnout. Jo, trefila jsem se.

Promnula jsem konec své sparťanské šály, kterou jsem měla uvázanou k uchu kabelky, mezi prsty a v polospánku, ale dobře naladěná jsem pokračovala k eskalátorům, kterými uteču z podzemky a za kterými mě bude čekat zastávka a brzo snad i autobus (se svými sedačkami, kde si budu moct dát aspoň krátkého šlofíka). Ta šála byla asi trochu šílená, ještě ani neskončil srpen, ale byl match day today, Spartička bude odpoledne hrát předkolo Ligy mistrů (bohužel na druhém konci Evropy) a je mojí povinností nějak jí vyjádřit podporu. Spoustu lidí na mě sice (dost) blbě koukalo, ale všechny blbé poznámky jsem úspěšně zaspala a spoustu sparťanů to ocenilo.

Kupodivu jsem nahoře na jezdících schodech zvládla vystoupit, překonala jsem i posledních pár metrů na zastávku a zařadila jsem se na konec krátké fronty, kde jsem si už jen připravila peníze a zavřela jsem oči. Hodlala jsem vypnout, probudit se jen na nalodění se a zaplacení jízdenky a pak na vystoupení a asi by se mi to povedlo naprosto dokonale, kdyby mě nerušilo chichotání dvou puberťaček, které stály přede mnou. Líně jsem uvažovala, jestli mi těch několik minut čekání stojí za to, abych vynaložila námahu na probuzení se a vyhrabání sluchátek, a za tu dobu se sem dohrabal autobus.

Pootevřela jsem jedno oko a srdce mi poskočilo, když jsem uviděla známý úsměv. Že bych se přeci jen probudila? zauvažovala jsem a otevřela jsem i druhé oko. Ale pak přišel podraz.

Na mém obvyklém místě už seděl jiný řidič a za Lukáše se posadily ony puberťačky, které se hihotaly ve frontě o pár míst přede mnou. Vyslala jsem k nim několik vražedných myšlenek, ale pak jsem je vytěsnila z hlavy, usmála jsem se na Lukáše a vyběhla jsem po schodech k němu.

"Jéééžiš, dyť je srpen," zabručel otráveně na adresu mojí šály a začal vyťukávat správnou kombinaci tlačítek. "Nebo mi to neseš jako rohožku?"

Zaksichtila jsem se na něj. "Támhle ti několik rohožek visí," opáčila jsem a kývla jsem k těm jeho slávistickým příšernostem.

"Tsss! Ale vážně, sundáš to někdy?"

Slabě jsem se na něj usmála. "Dneska hrajem," vysvětlila jsem, i když to musel vědět i beze mě. "A ty tady máš taky pořád vystavený ty svoje, sundáš je snad někdy?"

"Ani omylem!"

"Tak vidíš, tady máš odpověď," uzavřela jsem, vzala jsem si lístek, naposledy jsem si svého oblíbeného řidiče-kamaráda prohlédla a pak jsem se odpravila dozadu na pětku. Moc lidí nejelo, takže jsem si ji drze zabrala pro sebe a přes půlku jsem si lehla. A usnula jsem, ještě než jsme vyjeli z Prahy, těsně potom, co mi hlavou prolétla myšlenka, že by možná nebylo úplně od věci nastavit si budík.


Něco se mi nezdálo. Znáte to, když sice pořád spíte, ale vaše podvědomí (nebo co) nějak zaregistruje, že vám něco narušilo osobní prostor, a tak vás prostě probudí. Nevím, jak to funguje, ale někdy to jednoduše funguje. Jako třeba teď.
Pořád jsem spokojeně klimbala, když jsem najednou dostala pocit, že je něco špatně a musím otevřít oči. A tak jsem to udělala.

Lukáš stál přímo nade mnou a jeho modré oči a potutelný úsměv byly první, co jsem po probuzení uviděla.

"Tak já čekám, kdy to za mnou přijde, a ono si to tu zatím klidně spinká," brouknul, předloktím se opřel o předposlední sedačku a naklonil se nade mě. "Jak si to představuješ?"

Zabručela jsem, zavřela jsem oči a se zívnutím jsem se protáhla. Pak jsem slabě zasténala a zůstala jsem v té "protažené" pozici, jen jsem se uvolnila.

"Hmm, ale hezky hajáš," řekl. Něco v jeho tónu mě donutilo opět zvednout víčka a podívat se na něj. Sledoval mě uhrančivě přimhouřenýma očima, jeden koutek rtů zvednutý v šibalském, zvláštně nebezpečnému úsměvu, a můj žaludek se stočil do miniaturní kuličky. "Abych se na tebe nevrhnul…"

Zadrhnul se mi dech, srdce mi udělalo několik přemetů a já jenom usilovně doufala, že na mě nebylo (tolik) znát, co se mnou ta (pro něj) nevinná poznámka udělala.

Nejistě jsem se na něj usmála a raději jsem se uspořádala do míň "výstavní" pozice.

"Jé já tě zdržuju, co?" došlo mi pak a rychle jsem se posadila, vděčná, že to můžu něčím zamluvit.

Pokrčil rameny, posadil se přede mě a bradou se opřel o opěradlo, takže na mě vykukoval tak z půlmetrové vzdálenosti. "Nijak zvlášť, mám čas," odpověděl. "Teda trochu."

"Promiň," omluvila jsem se a začala jsem se oblékat.

"Za co? Že mě zdržuješ, nebo žes mě nechala vepředu úplně opuštěného?" Zatvářil se, jako by mu to trhalo srdce, a já v duchu zanadávala. Nemyslel to vůbec vážně, ale stejně jsem se kvůli tomu cítila blbě.

"Jak opuštěnýho?" zeptala jsem se. "Měl jsi tam kolegu řidiče a osobní dívčí fanklub, ani jsem si neměla kam sednout."

Šibalsky se zazubil. "Snad bys na ty holky nežárlila?"

Seriously? chtělo se mi vypísknout, místo toho jsem ale sklopila pohled a zabručela: "Proč bych měla žárlit? Jsi kamarád, můžeš se bavit, s kým chceš."

Nic neříkal, tak jsem se v tichosti oblékla, natáhla jsem se pro kabelku a teprve pak jsem se na něj znovu podívala. Pořád se na mě culil a já se pod jeho upřeným pohledem zavrtěla.

"Co je?" zeptala jsem se už trochu podrážděně. Na to, aby si ze mě někdo mohl dělat srandu, musím mít náladu a teď jsem ji vážně neměla.

"Nic," odpověděl pobaveně. "Takže jdeš? Nechci tě vyhánět."

Rychle jsem zavrtěla hlavou a postavila jsem se. "Stejně musím. A jak už jsem řekla, nechci zdržovat."

Přikývnul, taky si stoupnul a pak mi pokynul dopředu. "Prosím, slečno," pobídl mě.

Proplula jsem kolem něj až dopředu, protože dveře uprostřed byly zavřené, a zarazila jsem se nad schody, jelikož ani ty vepředu nebyly otevřené.

"Počkej," zavolal na mě, natáhnul se kolem mě a zmáčknul jedno z množství tlačítek. "Tak, hotovo."

Zamrkala jsem, poněkud rozhozená z toho nečekaného kontaktu našich těl, a poděkovala jsem mu. Pak jsem se obrátila, že konečně vystoupím (a půjdu to rozdýchat domů), ale najednou mě chytil za rameno.

"Ještě maličkost," řekl a otočil mě. Zírala jsem na něj, naprosto zmatená a podivně odříznutá od vlastního vědomí a ovládání těla, zatímco on zvednul pravačku, kterou mě dosud držel za rameno, a k mému ohromení mi s ní zajel do vlasů. Upravil mi jeden pramen, a když ruku spouštěl, lehce mi prsty zavadil o tvář. "Mělas je trochu přeházený, jak ses probudila," vysvětlil. "Teď už můžeš."

Vykoktala jsem ze sebe další poděkování a pozdrav a vyběhla jsem na ulici, totálně vyřízená a neschopná vymyslet, co to mělo znamenat (jestli to něco mělo znamenat).

+ + + + + +

Bitvy o ovladač jsem se účastnila, dokud běžely závěrečné titulky, pak jsem ji strategicky vzdala a odklidila jsem se do koupelny, abych byla taky hezky voňavá a čistá jak lilie. A i s umytím vlasů, podstatně delších, jsem to zvládla rychleji než Lukáš.

"Hele," ozvalo se z obýváku, když jsem si sušila vlasy. "Víš, že mě máš v knížce?"

Nechápavě jsem se na sebe zamračila do zrcadla, zhasnula jsem a vylezla jsem z koupelny. "Co jsi říkal?"

"Proč mě máš v knížce?"

Dál jsem si ručníkem drbala vlasy, přemýšlela jsem, jak to krucinál myslí, a těsně před dveřmi mi to došlo. Hrklo ve mně a pak už jsem spatřila Lukáše, stojícího uprostřed místnosti a culícího se na mě s knížkou v jedné ruce a miniaturním čtverečkem papíru v druhé.

"Neeeee!" vyjekla jsem, zahodila jsem ručník na zem a vrhla jsem se po obrázku; fakt, že právě pištím i chovám se jako hysterka, mi teď byl naprosto ukradenej. Jenže Lukáš instinktivně ucuknul rukou z mého dosahu a sprostě využil svých centimetrů navíc, takže jsem prostě a jednoduše měla smůlu.

"Vrať mi to," rozkázala jsem mu příkře.

Zavrtěl hlavou s pobaveným úsměvem, který mi napovídal, že obrázek zkoumal už nějakou chvíli předtím, než mi to nahlásil. "Podle data je to už nějakou dobu zpátky… kdy přesně jsi to kreslila?" zeptal se.

"Řekla jsem, abys mi to vrátil," odsekla jsem; paličaté, dětinské dupnutí přímo viselo ve vzduchu, ale dokázala jsem se ovládnout. Nějaká příčetnější část, která vyvažovala tu trpasličí, mi zatím nafackovala, že jsem si ani u tohoto pidiportrétu neodpustila doplnit svůj umělecký podpis rokem vzniku.

Jenom se ušklíbnul a inspiroval se mým pětiletým chováním. "A já se ptal, kdys to kreslila," opáčil tvrdohlavě.

Věděla jsem naprosto přesně, kdy to bylo, ale odmítala jsem mu to přiznat. Nechtěla jsem vidět, co by to udělalo s jeho egem - už takhle se sotva vešlo do místnosti a tato konkrétní informace by ho nejspíš nafoukla tolik, že bych musela i přes všechna svoje bojovná sparťanská motta o nevzdávání se zvednout kotvy a rozloučit se s ním, jinak by se tam chuděrka moje ego udusilo.

Ale stejně mi to moje divadlo bylo prd platný, protože nebyl debil a za tu dobu mě už přeci jen trochu znal.

"Bylo to ještě předtím, než jsme spolu začali chodit, že jo?" dovtípil se.

Nemusela jsem odpovídat, moje tvrdohlavé, uražené mlčení mu to potvrdilo i tak. Naštěstí nenásledovalo žádné vítězoslavné rejpání, na to mě nejspíš znal až moc dobře. Naopak mi prsty lehce odrhnul vlasy z tváře a mírněji mě pobídl: "Tak co, povíš mi, kdy to bylo?"

Nervózně jsem se ošila. Nechtěla jsem mu to říct, vážně ne. Nechtěla jsem, aby věděl, jak moc v háji jsem z něj byla, ještě než se to vůbec začalo tak nějak rozvíjet. Ale copak na tom až tak moc záleželo, když to nejpodstatnější stejně uhádl?

Poraženě jsem si povzdechla. "Před maturitou," přiznala jsem neochotně. "Jako talisman a motivaci - nejdřív odmaturuju, pak se zaměřím na tebe. Asi tak nějak."

Sklouznul pohledem z mého obličeje na svůj tužkový a zase zpátky a pak mi obrázek beze slova vrátil. Schovala jsem ho v dlaních, přitiskla jsem si ho na prsa a váhavě jsem na Lukáše vykoukla zpod řas. Sledoval mě s neobvyklou vážností a to se mi moc nelíbilo. Vlastně se mi to nelíbilo vůbec. Přehodnotí svůj názor "snad není sparťanství nakažlivá nemoc" a pošle mě do háje, když vyšlo najevo, že jsem ho tak trochu stalkerovala a malovala jsem si, jaký by mohl být vztah s ním, ještě než on nad touhle možností vůbec začal reálně uvažovat? Neměl žádný jiný důvod k rozchodu a v hloubi duše jsem nevěřila, že by při tom všem, co spolu máme, stačila takováhle hovadina (v podstatě), ale v tu chvíli jsem se prostě bála, jak na to zareaguje. Bude se na mě dívat jinak? Změní se něco?

Náhle si mě k sobě s tichým povzdechem těsně přivinul a s mírně hořkým nádechem se mi zasmál do vlasů. "Byl jsem pěknej kus idiota, co?" zamumlal. "Že mi to tak trvalo…"

Ulehčeně jsem vydechla a zasmála jsem se. "To se zeptej spíš Sáry," doporučila jsem mu. "Ta mě většinou měla na starost, když se o mě pokoušely hysterický záchvaty. Ale když už to mám za sebou, musím říct, že jsem docela ráda, že jsem si na tebe musela počkat. Chtělo to trochu času, řekla bych."

"Asi jo," přikývnul a chvíli mě jen tak objímal. Pak se ode mě náhle odtáhnul a v očích mu zasvítilo. "Takže jsi mě kreslila, něco jsi o mně psala a vyhrabala jsi nějaký moje fotky na netu. Ještě něco zajímavýho? Stála jsi v noci před barákem, koukala do oken a doufala, že mě zahlídneš nahýho?"

Zasténala jsem, což si vyložil jako souhlas. I když v tomhle případě by si jako souhlas vyložil úplně všechno. Každopádně za chvíli jsem se dozvěděla, že jsem se kdysi schovávala v keřích za plotem a hodiny zírala do jeho okna (potom, co jsem po hodinách sledování zjistila, které okno je jeho), šťastná za každý milimetr čtvereční jeho kůže, který jsem spatřila přes záclony. A jak jsem jednou málem umřela, když si zapomněl zatáhnout, než se začal převlíkat. A… no, spoustu dalšího. A já jsem konečně pochopila, jak se asi cítili Kal s Nikem, když Vtipálek spustil jednu ze svých historek.

+ + + + + +

Pár dní nato, když jsem s ním jela z města domů, jsem se dopustila osudové chyby a na jeho stížnost, že by spal, jsem nevymyslela nic lepšího než návrh, že máme doma gauč, který může využít, jestli bude chtít. "Ale musela by sis lehnout se mnou," opáčil se svým typickým úsměvem. Naštěstí se to nějak zakecalo, ale upřímně řečeno ani nevím jak, protože v duchu jsem šílela, že jsem tu kolosální blbost opravdu vyslovila.

Byla jsem z toho rozhozená ještě o několik minut později, když Lukáš zatočil do mojí ulice a začal brzdit před poslední zastávkou, takže jsem to rozloučení moc neprotahovala, postavila jsem se a zamumlala jsem poděkování za odvoz a pozdrav.

Čekala jsem odpověď v podobném stylu, ale on se místo toho zazubil a vznesl druhou stížnost: "Ani pusu nedostanu?"

Málem jsem se složila, tak mě to překvapilo. Pomalu jsem si zvykala na různé úchylné narážky a někdy jsem na ně už reagovala i jinak než obvyklým mlčením. Tohle ale bylo absolutně nové, absolutně nečekané a pro člověka povahy á la Jane Bennetová absolutní podpásovka.

Usmála jsem se na něj, začala jsem si oblékat bundu a usilovně jsem se snažila sebrat rozum do hrsti a vymyslet, co bych to sakra krucinál měla udělat. Věděla jsem, co bych chtěla udělat, a čistě teoreticky přesně to bych asi i měla udělat, co jsem ale mohla udělat, se svou romantickou povahou a zaječími sklony, bylo něco úplně jiného.

Ale když jsem spatřila jeho sebevědomý výraz, najednou jsem skutečně mohla.

"Tak zatím," pousmála jsem se na něj jako obvykle. Pak jsem se k němu sehnula, rychle jsem ho políbila do koutku rtů a utekla jsem. Ne že bych vyloženě běžela, ale vystoupila jsem a odešla pryč, i když na mě volal. Jo, naprosto zbaběle jsem vzala roha, a kdybych uměla měnit skupenství, stihla bych už dokonale vysublimovat.

Ale cestou jsem zrychlovala, poslední metry domů už jsem skoro běžela, přes dvůr jsem už sprintovala a na schodech jsem bez obvyklého přivítání minula kocoura, což okomentoval protestním zamňoukáním. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to udělala. Rozrazila jsem dveře svého pokoje, tašku jsem hodila na zem a sebe jsem hodila na postel. Vážně jsem to udělala! Už nikdy s ním nebudu moct jet…

Zabořila jsem tvář do polštáře a uvolnila jsem hysterický křik-jekot-pískot, který se mi za tu chvíli nashromáždil v krku.

"Božeeeee," zasténala jsem, pevně jsem přimkla víčka k sobě a vtiskla jsem obličej hlouběji do polštáře. Měla jsem silné nutkání jít se zahrabat. Nebyl tohle přesně ten případ nouze, kdy by se nade mnou měl Aslan konečně slitovat a pustit mě do Narnie? Třeba už tam jsem, možná když otevřu oči… To jsem ale naprosto odmítala, protože kdyby to náhodou nevyšlo, "venku" na mě číhala realita a tu jsem teď nutně potřebovala ignorovat.

Zrovna jsem se usilovně snažila přimět své tělo k roztání a vypaření, když sublimaci nezvládalo, když se rozdrnčel zvonek. Prudce jsem se napřímila a šokovaně jsem zůstala zírat do zdi. To není možné. To prostě nemůže…

Zvonek se ozval znovu a naléhavěji, několikrát za sebou. Nějakým způsobem jsem se vyhrabala z postele, na nohou, které jsem vůbec necítila, jsem se dopotácela k oknu a vykoukla jsem ven.

Moc jsem toho z vetřelce neviděla, ale stačilo to - světle modrou košili a světle hnědé krátké vlasy jsem znala až moc dobře.

Nejradši bych zmizela na druhou stranu světa (nebo ideálně do úplně jiného světa… Aslane?), ale nemohla jsem ho nechat trčet venku před vraty, a tak jsem se několikrát nadechla a po dalším zazvonění (tentokrát sakra dlouhém) jsem konečně seběhla dolů a otevřela mu.

"Ahoj," pozdravila jsem a váhavě jsem k němu zvedla oči. Měl ve tváři zvláštní výraz. "Co bys chtěl?"

"Tamto nebyla pusa," reklamoval a políbil mě.

Zachvěla jsem se a nohy mi v mžiku vypověděly službu. Jako by mi zkratoval nervový systém. Srdce se mi zatetelilo radostným vzrušením a jeho zběsilý tlukot mi zněl v uších, zatímco mozek jako by se prostě vypnul a s ním zmizela i schopnost rozumně uvažovat. Podlomila se mi kolena, ale Lukáš mě tisknul k sobě a zachránil mě před potupným zhroucením se na zem.

Podíval se mi do oči, prsty mi přejel po tváři a vítězoslavně se zazubil.

"Tohle je pusa," informoval mě. A pak mě políbil znovu, kdybych to náhodou nepochopila. "A chtěl bych přijmout tvou nabídku a na chvíli využít váš gauč." Ťuknul mě do nosu a usmál se. "Sparťanko bláznivá."

FIN

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mais Mais | 22. června 2015 v 0:20 | Reagovat

A kudla... Fak it, to není možný takovejhle konec :D Tak tady tak pěkně svítim, že mi i žárovka závidí, měsíc je z toho radši jenom nakouslej, aby se nemusel stydět a já se divim, že žiju :D  Těšim se na další povídku, doufám, že bude brzo. :D

PS Blog nefunguje, taky proto jsem ho radši zbaběle opustila.

2 nena nena | 22. července 2015 v 19:09 | Reagovat

Konečne som dočítala túto poviedku. Musím povedať, že to bol úžasný príbeh zo skutočného života. :) Ten koniec je úžasný. Úplne dokonalý :) Nádhera!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama