what if...

23. května 2015 v 22:09 | Zumi |  Jednorázovky
Dlouho jsem se neozvala. Musela jsem fandit klukům na mistrovství a taky udělat něco do školy. A chtěla jsem si s vámi víc "pokecat", až se konečně dokopu k nějakému článku, ale teď nějak nemám náladu... Možná příště. :D
Další oddechovka (prostě je píšu ráda no XD), ale zjistila jsem, že se to celkem dá napasovat na SasuSaku... :D



Jako první mě nezaujala jeho vysportovaná postava, i když spousta žen by o ní určitě dokázala básnit celé hodiny a ještě roky by na ni vzpomínala. Neupoutala mě ani jeho přitažlivá tvář, přestože byla jako stvořená pro plakáty do dívčích ložnic. A dokonce to nebylo ani jeho tetování, i když vypadalo zajímavě a na tetování (obzvlášť na předloktí) jsem poněkud úchylná.

Byly to jeho vlasy.

Nesymetricky střižené, delší havraní vlasy, které množství gelu (nebo vosku nebo co je zrovna v módě) drželo v neobvyklém účesu. Poměrně výstřední (i když já se svou růžovou barvou asi nemám co říkat), ale určitě se tím nesnažil jenom jít proti proudu, provokovat a šokovat, protože mu to jednoduše sedělo. Ale…

Co kdyby mu je někdo rozcuchal?

Nenápadně jsem ho sledovala, když procházel kolem vytvořené fronty lidí, čekajících na autobus, až na její konec za skupinku patnáctiletých puberťaček, a usilovně jsem se snažila nevypadat moc pobaveně. Kdyby se mi to nepovedlo a on si toho nedej bože všimnul, nedošlo by mu, že mě rozesmály moje vlastní nápady, ne jeho osoba. Nechtěla jsem, aby si myslel, že se mu posmívám. Nechtěla jsem ho tím urazit a nechtěla jsem na sebe upoutat pozornost, protože ten nápad se mi neskutečně zalíbil a teď jsem bojovala s vlastní hlavou.

Nemůžeš cizím lidem cuchat vlasy, opakovala jsem si a doufala jsem, že mi to při dalším zopakování třeba konečně uvízne v hlavě a přestanu nad tím přemýšlet. Nemůžeš cizím lidem cuchat vlasy, nemůžeš cizím lidem cuchat vlasy…

Teď jsem ho naštěstí neměla na očích, takže se mi povedlo z větší části ho vystrnadit z hlavy a začala jsem přemýšlet spíš nad svými povinnostmi ve škole - blížil se konec semestru, takže to tam pomalu začínalo být na odstřel. Ale věděla jsem, že někde za mnou stojí a jeho vlasy pořád volají o rozcuchání.

Pak se konečně objevil autobus a všichni se začali hrnout dovnitř. Brzo přišla řada i na mě, protože jsem dorazila na zastávku s velkým předstihem a držela jsem jedno z předních míst ve frontě, vyměnila jsem si pár slov se známým řidičem a pak jsem uvolnila místo dalším.

Posadila jsem se jako obvykle dozadu, protože tam mě většinou nikdo neotravuje a můžu si zabrat celou dvousedačku, i když jede víc lidí (ve strachu, že by další místo nemuseli najít, zaberou první volnou sedačku, kterou uvidí, takže ke mně většinou nikdo nedoputuje). A jelikož dneska cestujících nebylo tolik, hned jsem se hezky ignorantsky roztáhla, sebe jsem usadila u okýnka a svou tašku a bundu vedle. I tak zbyde spousta volných míst.

Ze zvyku jsem sledovala všechny, kteří přicházeli dovnitř, a když začala nastupovat známá skupinka holek, zpozorněla jsem. Za nimi přece čekal můj cuchací chlapec (jak jsem u všech všudy přišla na takovou přezdívku?). Pomalu se objevoval, jak lidé před ním procházeli kolem řidiče a on mohl postupovat po schodech do autobusu, a mně se rty nekompromisně roztahovaly do stále širšího úsměvu.

Byl hezký. Tak akorát vysoký, tak akorát štíhlý, tak akorát vysportovaný. Dokázala jsem si živě představit, jak oblíbený musel být mezi holkami na střední. Věděla jsem, že střední to neskončilo a že jeho popularita u druhého pohlaví přetrvává, ať už teď dělá cokoli. Navíc vypadal přesně na toho chlapa, kterému každý další rok ještě přidá na kráse. Zajímavé tváři dominovaly temné, černé oči, elegantní, aristokratický nos a světlé rty. Oblečený byl jednoduše, ale stylově, v celkem obyčejných džínech a šedém tričku, a zatraceně mu to slušelo.

Ale vážně, ty vlasy by mu měl někdo rozcuchat…

Nemůžeš cizím lidem cuchat vlasy, zopakovala jsem si, ale mělo to stejný úspěch jako předchozích padesát pokusů. Dokud jsem jeho a jeho praštěný účes měla před očima, cuchací cuky se prostě jen tak nesbalí a neodcestují do hor, jenom protože chci. Proč by to dělaly? Ovládat vlastní mysl a neposlouchat tu dovnitř nastrčenou opičku by přece nebyla taková zábava.

Vykukovala jsem přes opěradlo sedačky, která byla přede mnou, a sledovala jsem, jak postupuje uličkou stále dál a dál…

A pak se posadil přímo přede mě.

Něco uvnitř mé hlavy oněmělo ohromením a rozchechtalo se zároveň a nechybělo mnoho, abych se rozesmála nahlas. Koleduješ si, chlape, informovala jsem ho v duchu. Jediné, co jsem z něj teď viděla přes okraj sedačky, byly právě jeho vlasy, pečlivě upravené a dokonale připravené k pořádnému rozcuchání.

Nemůžeš cizím namakaným chlapům cuchat vlasy, připomněla jsem si. Nemůžeš jemu rozcuchat vlasy - nevypadá, že by pro to měl pochopení.

Působil sice sympaticky, ale trochu (dost) "šampónkovitě". Ten bude na svůj vzhled zatraceně háklivý. Raději ho nijak neprovokovat, dokud člověk neměří dva metry a nemá hromady svalů.

Ale měla jsem ho moc blízko, navíc přímo před očima, takže jsem se hned rozloučila s možností, že by se moje myšlenky dál točily kolem školy a dalších důležitých věcí. Následujících tři čtvrtě hodiny budu mít plnou hlavu jeho. Pokud nevystoupí někde po cestě.

Snažila jsem se na něj (a na jeho třikrát prokleté vlasy) nemyslet a odreagovat se koukáním z okna, ale brzy jsem našla něco zajímavější - jeho odraz ve skle.

To byl okamžik, kdy jsem si v duchu odevzdaně začala stopovat čas, než udělám nějakou kolosální pitomost.

Zírala jsem do okna na jeho profil, přímo před sebe na jeho vlasy a dala jsem si tak půl hodiny maximálně. Mohl ho zachránit jen předčasný útěk z autobusu, ale když po dvaceti třech minutách pořád seděl přede mnou, vzdala jsem se. Prostě to nešlo.

Zadržela jsem dech, vytěsnila jsem z hlavy jedinou myšlenku, jestli se zrovna náhodou někdo nedívá mým směrem, a napřímila jsem se. Pak jsem se natáhla a nekompromisně jsem mu rozcuchala jeho dokonale upravené vlasy.

Cítila jsem, jak sebou polekaně trhnul, a slyšela jsem i jeho podrážděné: "Co to kurva…?!", než jsem se stáhla a urychleně jsem sklouzla, co nejníž to šlo. Bylo to šílené, dětinské a pravděpodobně neskutečně nevychované, ale krví mi proudil adrenalin a měla jsem z toho neuvěřitelnou radost.

Během okamžiku se jeho tvář, zamračená a rozčílená, objevila nad horním okrajem sedačky, na okamžik se jí mihlo překvapení, když na místě, kde čekal toho sprostého atentátníka, nikoho nespatřil, ale pak jeho černé oči sjely dolů a našly mě. Snažila jsem se tvářit se trochu provinile, opravdu ano, ale nadšený úsměv od ucha k uchu mluvil za své.

Nelitovala jsem toho. Ani zbla. Možná se z něj vyklube psychopat a pomstí svůj účes tak, že mě unese, bude mě mučit a pak mě rozřeže a po kousíčkách nahází do řeky, ale do té doby toho litovat nebudu.

"Promiň, neodolala jsem," přiznala jsem, než se zmohl ke slovu. "Ale to ne já, to tvoje vlasy."

Zamračil se ještě víc a nebezpečně přimhouřil oči. Pod jeho spalujícím, naštvaným pohledem si nějaká moje část začala lépe uvědomovat, jaké šílenosti jsem se to právě dopustila, ale nestačilo to k tomu, abych se zastyděla až do morku kostí a skutečně upřímně se tomu klučinovi omluvila.

"Kolik ti je?" zeptal se nakonec ironicky (a dost kousavě).

Zazubila jsem se a pochlubila jsem se: "Pět! Někdy čtyři."

Nepřestával se mračit, ale už nevypadal, že má v plánu rozčtvrtit mě a poslat mě mým rodičům v pytli jako exkluzivní tři plus jedna. Ještě chvíli mě mlčky kriticky sledoval, pak se ušklíbnul a utrousil: "Jo, to by tak odpovídalo."

Potom se otočil a s tichým brumláním si pod vousy si začal naslepo upravovat účes. Jako bych to neříkala! Modelka…

Věděla jsem, že nejlépe bych udělala, kdybych teď byla zticha a hrála si na neviditelnou, ale místo toho jsem se natáhla, takže jsem bradu měla v mezeře mezi opěradly, a rýpla jsem si: "Možná bych mohla najít zrcátko."

Hodil po mně varovným pohledem, a tak jsem se slitovala, usmála jsem se na něj a pokusila jsem se napravit si reputaci: "Anebo si můžeš vystačit s mým čestným ujištěním, že ti to stejně sluší."

Nevím, kde jsem posbírala odvahu vyslovit to, protože normálně takové pochvaly sdělím jen klukům, kteří se mi opravdu líbí a kterým (aspoň do jisté míry) důvěřuji. On tam nespadal. Což o to, první podmínku by do puntíku splňoval, ale o druhé se nedá ani vzdáleně polemizovat. Ale řekla jsem to, teď nemělo cenu analyzovat proč.

Podezřívavě si mě prohlédnul, a když usoudil, že tentokrát to nejspíš myslím vážně (na rozdíl od té omluvy), zatvářil se uspokojeně a přikývnul. "Dobře," odvětil, ještě jednou si rukou prohrábnul vlasy a potom už se definitivně otočil a vrátil se k činnosti, kterou provozoval, než jsem ho tak nevybíravým způsobem přepadla.

Já se zase uvelebila, spokojenější než předtím, a sledovala jsem západ slunce za oknem a ubíhající krajinu. A taky odraz jeho tváře ve skle, takže mi neuniklo, kdy se přestal bránit pobavení, upřímně se usmál a nevěřícně potřásl hlavou.

Možná to nebyl úplně idiotský nápad…

Když vystupoval, o pár zastávek dřív než já, snažila jsem se tvářit hrozně nenápadně a velice sofistikovaně. Což znamenalo, že jsem dál "zaujatě" zírala z okna, zatímco mě míjel uličkou ke dveřím, a pak jsem si mohla vykroutit oči, abych ho našla a zjistila, kam se vydá.

Na(ne)štěstí se mi rychle vrátil do zorného pole, a i když jsem hlavu špiónsky otočila pryč od ulice a sledovala jsem ho jen očima, stejně mě nachytal na švestkách. Najednou se na mě podíval a mně byla veškerá předchozí preventivní opatření k ničemu, protože jeho oči neomylně našly mé, než jsem je stihla odvrátit. A je to. Přistižena při činu, usvědčena, odsouzena k doživotnímu trapasu.

Pousmál se provokativním způsobem, kvůli kterému jsem okamžitě zrudla a konečně jsem od něj odtrhla pohled.

Ne že by mi to teď k něčemu bylo, škoda už byla napáchána, jako špión jsem zklamala.

Shiiiiiiiit...

+ + + + + +

Klimbala jsem na sedačce, psychicky i fyzicky totálně vyčerpaná. I když "klimbala" je špatný vyraz - ve skutečnosti jsem byla úplně tuhá. Usnula jsem, jakmile jsem dosedla, a vůbec jsem se nestarala o bezpečí svých věcí ani o ostatní cestující. Jestli si budou chtít sednout, nějak si poradí.

Najednou mi něco přistálo na klíně a surově mě to vytrhlo z pokojného autobusového šlofíka. Se škubnutím jsem se probudila a polekaně jsem se rozhlédla. Zjistila jsem, že to něco byla moje vlastní kabelka a že ji na mě hodil člověk, který si ke mně přisedl a teď se tvářil hrozně spokojeně.

Nebyl to nikdo jiný než můj cuchací chlapec.

Rozhlédla jsem se po poloprázdném autobusu a pak jsem se na svého nového souseda zamračila.

"Máš tu spoustu volných míst," podotkla jsem nabručeně. "Nebo chceš zase rozcuchat?"

"Naopak, chci si tě pěkně pohlídat," poučil mě a škodolibě se zazubil. "Za ten budíček se omlouvám, ale nešlo to jinak."

Já ti dám, nešlo to jinak! "To víš že jo," zahuhlala jsem ironicky. Přerovnala jsem si věci, když jsem teď byla donucena k novému uspořádání, a moje únava mě zatím přiměla změnit můj postoj.

"Víš co, mně je vlastně jedno, kde sedíš," informovala jsem ho. "Dobrou." A zavřela jsem oči a během chvíle jsem opět vytuhla.

Probudilo mě, když se mnou někdo jemně zatřásl.

"Vzbuď se, Růženko, musím vystoupit a nerad bych, abys kvůli tomu slítla do uličky," dodal sympatický hlas.

Nesouhlasně jsem zabručela, ale otevřela jsem oči a chvíli jsem se snažila zorientovat se v situaci. Pořád jsem seděla v autobuse a zřejmě jsem úspěšně zaspala celou cestu, protože za okénkem jsem poznala známé ulice mé čtvrti. A pak jsem si uvědomila i to, proč všechno vidím z nějakého podivného úhlu - v podstatě jsem ležela na svém cuchacím chlapci. Opírala jsem se o něj bokem a hlavu jsem měla položenou na jeho rameni.

"Ježkovy zraky promiň," omluvila jsem se a spěšně jsem se narovnala. Ten mě vážně bude nesnášet - při prvním setkání mu zdevastuju účes a při druhém si z něj udělám polštář!

Ale nevypadal moc nakrknutě. Vlastně vůbec. Naopak se celkem pobaveně usmíval.

"Zajímavý, že tohle tě zřejmě zahanbuje víc než cuchat cizím lidem vlasy," poznamenal.

Pokrčila jsem rameny. Před chvílí jsem měla nejhlubší půlnoc, potřebuju víc času, než se mi myšlenky zformulují do slov, která můžu vypustit z pusy. Proto mi taky došel plný význam věty, jakou okomentoval svůj (respektive můj) budíček, až teď.

"A nejsem žádná Růženka, mám svoje jméno," ohradila jsem se.

"Který já neznám," upozornil mě a významně povytáhl obočí. "A tvoje vlasy si o to vyloženě říkaly."

Chvíli jsem se na něj mračila, ale vypadal tak hezky, že jsem prostě musela podlehnout.

"Sakura," představila jsem se.

Pousmál se a zvednul se, protože autobus zatím zastavil na jeho zastávce. "Těší mě," řekl a vyrazil uličkou dopředu ke dveřím.

Takže on bude znát moje jméno a já jeho ne? Tak to teda ani omylem!

Trochu jsem se vztyčila, abych měla lepší výhled, a houkla jsem za ním: "A ty?"

Ohlédl se za mnou a jeho mírný, potěšený úsměv mě zahřál přímo u srdce.

"Sasuke," zavolal zpátky, než vystoupil a zmizel.

+ + + + + +

Měla jsem volno. Zvládla jsem všechny zatracený zkoušky, konečně jsem měla všechno za sebou a mohla jsem si začít užívat prázdnin.

Dneska jsme se s holkami rozhodly trochu to oslavit a vyrazily jsme nejdřív na tour de obchodní centra, kde jsme naprosto nezodpovědně utrácely (ale někdy si člověk prostě musí udělat radost), pak na vycházkovou tour de parky, kde jsme si dobily baterky, jelikož ani jedna z nás není ten pravý nakupovací typ a takovéhle akce potřebuje někde rozdýchat.

Ale užily jsme si to. Byl krásný letní den (i když vedro bylo místy až nesnesitelné), takže jsme všechny provětraly svoje oblíbené šaty, koupily jsme si nepotřebné věci jen tak pro radost a omrkly jsme hezké kluky.

Pak jsme se začaly postupně rozcházet za povinnostmi a jinou zábavou a na zastávce už jsem čekala sama. Nevadilo mi to. Nepotřebuju se pořád obklopovat lidmi, vystačím si s vlastními myšlenkami a někdy samotu naopak vyhledávám - společnost jiného člověka, obzvlášť když je naladěn na jinou vlnu, dokáže být neuvěřitelně unavující. Navíc za chvíli přijede autobus, nebudu kvůli několika minutám zdržovat kamarádky, když musejí být někde jinde.

Stalo se to všechno tak nečekaně a rychle. V jednu chvíli jsem bezstarostně přešlapovala na zastávce, vychutnávala jsem si podvečerní sluníčko a usmívala jsem se na oblohu, když mě někdo najednou chytil za ruku a zatáhnul za ni, až mě donutil otočit se. Stihla jsem si ještě všimnout, že ten někdo je Sasuke, můj cuchací klučina, ne nějaké úplně cizí pako, a pak už mi sebral všechna připravovaná slova, když se sklonil a políbil mě.

Jen tak, jako by nic. Jako bychom se znali roky. Jako bychom spolu chodili roky.

Ale nejzajímavější na tom bylo, že mi to nijak zvlášť nevadilo.

Rozhodně jsem ale byla v šoku, jinak bych si přece všimla, že to není jeho jediná činnost související s mou osobou. Takhle jsem si vůbec neuvědomila, že mi hbitě rozvazuje uzel na zádech, dokud nebyl povolený a šaty mi nezačaly sklouzávat z ramen. Moje dokonalé šaty s odhalenými zády, pod které by byl hřích vzít si podprsenku…

"Hej!" vyjekla jsem rozhořčeně, odstrčila jsem se od něj a přidržela jsem si nyní nebezpečně volné šaty. "Co to kruci děláš?"

Jenom se zazubil. "Neodolal jsem," dodal.

Zírala jsem na něj a nemohla jsem se rozhodnout, jestli bych se měla rozbrečet, nebo rozkřičet. Já vím, v podstatě jsem si s tím začala, ale stejně to byl podraz. Vážně? Vážně se rozhodl vrátit mi to takovým způsobem? Nejdřív mi zblbne hlavu a pak mě takhle veřejně poníží?

Nejspíš se mi něco z těch obviňujících myšlenkových pochodů odrazilo ve výrazu tváře, protože Sasuke se chlácholivě usmál, obmotal mi paže kolem pasu a přitáhl si mě k sobě, i když jsem se bránila (ale s padajícími šaty, které si člověk musí přidržovat a zároveň se u toho nesmí moc vrtět, to jde blbě).

"Takhle mi totiž neutečeš tak snadno," vysvětlil, než mě znovu políbil.

Tak tohle je úlet. Nejdřív mě rozhodí naprosto nečekaným polibkem, pak mě veřejně skorosvlíkne a pak se prostě vrátí k líbání? Úlet, prostě úlet. Tuplovaný úlet s velkým Ú. A s velkým L, E a T a pro jistotu i s vykřičníkem.

Měla bych mu vrazit, seřvat ho a odejít. Takhle se seznamuje Brad Pitt v praštěných amerických filmech, ne obyčejní lidé v nudné realitě. se takhle neseznamuju. Ale nezáleží na tom, kolikrát zopakuju, že to prostě není můj styl, protože jsem nic z bodů facka, scéna, odchod nepředvedla. Místo toho jsem se k němu přitiskla těsněji, aby mezi sebou naše těla přidržela moje šaty, a ochotně jsem se nechala omámit jeho vůní, jeho blízkostí a jeho polibky. Moje racionální polovička si prostě musela vzít dovolenou, protože jsem spokojeně ignorovala všechna logická varovná 'ale' a užívala jsem si to.

So what?

Líbil se mi už od začátku, a ačkoli to bylo šílené, měla jsem pocit, že dělám správnou věc. Celý život hraju na jistotu - co kdybych se na to jednou vykašlala? Co kdybych se místo toho vrhla do nějaké šílenosti? Zvlášť když jsem s tím nejspíš začala už před několika týdny tím, že jsem mu naprosto bezdůvodně a dětinsky rozcuchala vlasy…

Když přijel náš autobus, nenastoupili jsme. Po nejčestnější přísaze, jakou jsem dokázala vymyslet, že ho nepraštím a neuteču mu, mi Sasuke znovu bezpečně zavázal šaty a pak jsme spolu vyrazili do centra, najít nějakou přátelskou kavárnu, kde bychom si mohli sednout a trochu si popovídat.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tonička Tonička | 24. května 2015 v 17:41 | Reagovat

Tak to bylo božiiiiiii :) :D

2 Mais Mais | Web | 25. května 2015 v 16:16 | Reagovat

What the hell, tohle je naprosto dokonalý, proč jsi mě neupozornila a proč to čtu až teď? Oo Sááákra, jak já jsem si potřebovala přečíst zase sasusaku od tebe, huhaaa, díky za tu dokonalost :D

OMFG... Stvořila jsem ti v hlavě cuchací příšeru. XD

3 Zumi Zumi | Web | 25. května 2015 v 18:36 | Reagovat

Díky moc děcka. :)

[2]: Ne-e, to tam bylo vždycky, tys to jen podpořila a ty současný účesy to definitivně zazdily (vážně, nějaký snad ani nemohly být myšlený jinak než jako cuchací XD). :D

4 Tarei Tarei | Web | 25. května 2015 v 21:32 | Reagovat

Psala jsem ti komentář už ve škole, ale psalo mi to nějaký kidy a nešlo to.
Takže to píšu teď, ani nevíš jak moc jsi mě touhle SxS povídkou potěšila. Je vážně nádherná, chybí mi tvé fanfiction :-)
Takže. Krása! Ale tohle téma by mě vážně nenapadlo :D

5 Mais Mais | Web | 26. května 2015 v 0:30 | Reagovat

[3]: Chí chí chí stvořil, podpořila nebo probudila, ve výsledku je to jedno, po pár letech mám co číst :D  A přirostlo mi to k srdci, některý zlozvyky mám prostě ráda :D

6 khaculinka khaculinka | 26. května 2015 v 1:38 | Reagovat

Tak... to... byl... naprostý... ÚLET! :D ani nevíš jak moc mi chybělo dobrý sasusaku :3 navíc po dni plném zklamání a nejistotou se vztahem mi udělalo mimořádnou radost :-) díky tobě jdu spát s čistou myslí a v pohodové náladě... takže arigato :3 :-) kéž by tě zase něco na tohle téma chytlo neboť teď budu dobré sasusaku a jiné dobré čtení potřebovat jako sůl :-)

7 Manka Manka | E-mail | 26. května 2015 v 13:17 | Reagovat

Aaaaa!!! Sasusaku! To bolo proste úžasné :D strašne mi chýbali poviedky na tento pár a vôbec by nevadilo keby boli častejšie ;)

8 Pavla Pavla | Web | 27. května 2015 v 20:38 | Reagovat

Naprosto úžasný :)

9 kalhari kalhari | 9. července 2015 v 20:58 | Reagovat

Bezva povidka. Těšim se na dalši. :)

10 Tess Tess | 13. července 2015 v 15:55 | Reagovat

Awesome ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama