colours of my heart #8

30. května 2015 v 16:22 | Zumi |  colours of my heart
Ciao děcka!
SasuSaku to není, ale věřím, že to aspoň někdo ocení. :D
Jak se máte? :) Co máte za sebou a co vás naopak čeká a nemine? Nějaký plány na prázdniny? :D Mně se blížej (zatracený) zkoušky z angličtiny a (ještě zatracenější) přijímačky, vůbec se mi do toho nechce a nejradši bych utekla někam do pryč. :D Naštěstí mě čeká ještě Rock for People, tam se pozitivně nabiju a snad mi to vydrží na všechny stresový situace. :D
No nic, o mistrovství už se mi nechce povídat, ani o ničem jiným, takže pac a pusu. XD

(pfff, problémy se zveřejněním, again... že to ten blog ještě baví, já se nedám XD)



Lukáše jsem našla na stejném místě, na jakém jsem ho zanechala před několika hodinami, když jsem odcházela na dopolední - v mojí posteli. Jediná změna, která proběhla, spočívala v tom, že ležel na břiše místo na zádech, polštář měl podivně narachaný pod hlavou a zřejmě mu bylo teplo, protože peřinu skopal níž, takže mu zakrývala jen spodní polovinu těla.

Na okamžik jsem se nad ním zastavila a s úsměvem jsem si vychutnávala ten pohled. Slušelo mu to. Vlasy měl beznadějně rozcuchané a celkově byl poskládaný do zvláštní pozice, ruce a nohy mu trčely všemi směry, ale přesto jsem si ho takhle chtěla zapamatovat víc než dokonale upraveného. Bylo v tom něco osobnějšího, něco, co mě hřálo u srdce a nutilo mě usmívat se. A upřímně - kterou holku by nepotěšilo najít v posteli pěknýho chlapa? Ale stejně jsem nechápala, jak je možné, že je někdo k sežrání i ve chvíli, kdy by měl (jako všichni ostatní) vypadat jako debil. Nebo přinejmenším směšně. Někdo má holt kliku.

A pak se ten někdo najednou pohnul. "Vím, že jsi tady," zahuhlal. "A ještě jsi mě pořádně nepozdravila, dávám ti pět vteřin, abys to napravila."

Ušklíbla jsem se, když začal zpomaleně odpočítávat, dál jsem se jen kochala pohledem a nechala jsem ho dojít až ke čtyřce, než jsem ho poslechla. Posadila jsem se na kraj postele, naklonila jsem se nad něj a rukama jsem mu sklouzla po odhalených zádech, zatímco rty jsem mu přejela po rameni.

"Ahojky, Růženko," pozdravila jsem.

"Pět," dokončil odpočet a pootevřel jedno oko. "Máš studený ruce."

Nesouhlasně jsem mlaskla. "Ale moc dorůžova se nám Růženka nevyspinkala," rýpla jsem si, opřela jsem se mu bradou o rameno a objala jsem ho kolem trupu. "Jak je to možný? Je poledne…"

Něco zabručel, otočil se na bok a stáhnul mě k sobě do postele. Pak konečně otevřel obě oči, které okamžitě uličnicky zasvítily, lascivně se usmál a prohodil: "Náročná noc."

Obvykle by to stačilo k tomu, abych v aktuální výměně názorů kapitulovala a urychleně změnila téma, ale teď jsem se jeho poznámkou odmítla nechat rozhodit. "Tss, taky už nic nevydržíš," řekla jsem a rychle ho políbila. "No jo, asi stárneš."

Na Růženkovské vzkříšení jsem si nemohla vymyslet dokonalejší rejp. Tváří se mu mihnul nebezpečný, šelmovský výraz, vmžiku byl dokonale probuzený a ještě rychleji mě přišpendlil pod sebou.

"Já ti ukážu, jak stárnu," zavrčel.

Moc jsem si z jeho výhružky nedělala, i když jsem mu byla vydána na milost, jelikož svobodně jsem mohla pohnout tak hlavou a chodidly (a s trochou snahy možná lehce nadzvednout záda, ale proč bych to dělala). Navzdory zdravému rozumu (a obvyklé trpasličí touze po svobodě) jsem se ale nepokoušela osvobodit, naopak jsem zůstala celkem spokojeně ležet, pečlivě jsem si ho prohlédla (když už mi nabídnul tak hezký obrázek, proč toho nevyužít) a ušklíbla jsem se. "Tohle mě jednou musíš naučit," podotkla jsem.

"Tys to snad prohlásila s plným vědomím," zvolal nevěřícně. "To by ale znamenalo, že musím změnit způsob potrestání, protože přesně tohle jsi plánovala…"

"Hmm…" Pokrčila jsem rameny a vyzývavě jsem se usmála. Já mu rozhodně nenapovím, jak to básník myslel (nehledě na to, že sama nevím, čeho jsem tím chtěla docílit, ale to mu taky říkat nemusím). Ať se ukáže, co si na mě vymyslí.

"Z tebe se normálně stává zákeřná potvora," obvinil mě.

"Mám dobrýho učitele," opáčila jsem.

Přimhouřenýma očima si mě prohlédnul a pak se mu jeden koutek úst zvednul v spokojeném, pomstychtivém úsměvu. "Asi je nejvyšší čas na další lekci," usoudil.

Další lekce jsem se ale nedočkala, ať už to mělo být cokoli.

"Když už si vy dva úchylové chcete hrát na Padesát odstínů šedi, aspoň si za sebou zavírejte dveře," ozval se najednou od vchodu další hlas. "Nepotřebuju bejt u všeho."

Zaklonila jsem hlavu, abych viděla na nečekaného návštěvníka, protože s Lukášem to ani nehlo a dál mě věznil pod sebou (jen se ohlédnul a otráveně si odfrknul). Ve dveřích stál Sebastian, ramenem se opíral o rám a pobaveně se na nás culil.

"Nazdar, kluku," pozdravila jsem ho vesele. "Kde ty ses tady vzal?"

"Nazdar, holka," odpověděl ve stejném duchu. "Přišel jsem dveřma, ale tak jsi to asi nemyslela. Nic neobvyklýho, zjistil jsem, že Sára má volno, a tak jsem ji přišel navštívit, aby se mi chudák neuhryzala nudou - beze mě nemá co dělat."

"To zrovna, přišel mě leda tak zdržovat," zavolala Sára odněkud z bytu. Za chvíli se objevila za Bastim, nakoukla dovnitř do pokoje, a když uviděla mě a Lukáše, povzdychla si a zvedla oči k nebi. "Šmarjá nemůžete si vy dva dát chvíli pokoj? Nebo si aspoň opravdu zavřít dveře?"

Lukáš frustrovaně zasténal, svalil se vedle mě na postel a přetáhnul si polštář přes hlavu. Měla jsem podezření, že definitivně rezignoval a nehodlá už pronést jediné slovo, když je dnes evidentně všechno proti němu, a tak jsem se obrany musela chopit já a za nás za oba jsem se ohradila: "No dovol, my se spolu naprosto normálně bavili, než přišel támhleten a začal tady rozkřikovat nesmysly."

"Věř mi, na veřejnosti by se takhle nebavili," namítnul Basti, obmotal Sáře ruku kolem pasu a zazubil se na ni. Pak se podíval na Lukáše, stále schovaného pod polštářem, zamyšleně přimhouřil oči a dodal: "No i když tenhle úchylák možná jo…"

Než kdokoli z nás byť jen mrknul, polštář se mihnul vzduchem a s neuvěřitelnou přesností zabrzdil o Bastiho obličej.
"Ha!" vyhrkla jsem vítězoslavně (současně s dotčeným "Hej!" zasaženého protivníka) a ohlédla jsem se na Lukáše. Mračil se na vetřelce, ale oči mu škodolibě svítily a ve tváři měl zadostiučinění. "Vážně, tohle mě musíš naučit," zopakovala jsem mu.

Stroze přikývnul, na oslavu si se mnou ťuknul pěstí a na protest/natruc/bůhvíproč mě objal a zatvářil se zarputile. Basti na to reagoval zamračením, pak si založil paže na prsou, otočil se na Sáru a začal se dožadovat spravedlnosti.

"Právě ti spáchali - jo, oba dva, schvaluješ to, jedeš v tom s ním - atentát na kluka, kterýho miluješ, to s tím nic neuděláš?" vyčetl jí zklamaně.

"Ne, protože podle mě si to onen kluk plně zasloužil," usadila ho. Haha! Díky, ségra! Pak se ale podívala na Lukáše, ušklíbla se a smířlivě do Bastiho drkla. "Ale věřím ti, rozhodně by toho byl schopnej," dodala a bleskurychle zmizela za rohem, Bastiho odtáhla s sebou.

O pár setin později na místo, kde předtím stáli, přiletěl druhý polštář, ale protože jeho cíl byl tentokrát rychlejší, prosvištěl dál na chodbu, naprosto neškodně narazil do protější zdi, spadnul na podlahu a tam zůstal bez hnutí ležet.

"No a teď jsme bez polštářů," zkonstatovala jsem suše.

+ + + + + +

Vzhlížela jsem k zamračené obloze, zhluboka jsem vdechovala čistý vzduch provoněný deštěm a přemýšlela jsem, kdy začne pršet.

Kvapem se blížil konec srpna, který nás po červencových tropických, suchých dnech jako obvykle zastihl nepřipravené častými přeháňkami a nižšími teplotami. Mně to nevadilo. Na třicítky jednoduše nejsem stavěná a neuvěřitelně jsem postrádala déšť, takže teď jsem mnohdy překvapovala okolí, když jsem si počasí chválila, místo abych nadávala. Jo, někdy je to dost nepraktický, ale aspoň člověk konečně může žít, ne jen přežívat.

Z úvah mě vytrhlo červené auto, které zaparkovalo u chodníku a krátce zatroubilo, zpoza volantu mě decentně zvednutou rukou zdravil Honza, za ním sedící Sára na mě vesele mávala a ze sedadla spolujezdce na mě Niki vtipálkovsky třepotala prsty.

Přeběhla jsem silnici a nalodila jsem se na poslední volnou sedačku za Niki (protože prostřední obsadily mikiny a tašky).

"Ciao děcka," pozdravila jsem všechny a nadšeně jsem se na ně zazubila. "Já vás tak ráda vidím, ani nevíte, jak jsem se na vás těšila!"

"No to nevím, já vás vůbec nechtěl vidět," poznamenal Honza ironicky.

"Tak to budeš za chvíli přímo trpět," rýpla si do něj Niki. Mířili jsme totiž do města na třídní sraz po necelých třech měsících, takže se dalo očekávat, že námi třemi/čtyřmi (podle toho, jak to člověk počítal) to neskončí.

"Nesmíte mě nechat opít se," nabádala nás Niki cestou. "Před týdnem jsem byla s kungfistama a trochu se to vymklo, dneska si to nemůžu dovolit. Hlídejte mě!"

Všichni jsme jí to odkývali, i když ta větší část úkolu stejně bude na ní - jestli bude chtít pít, bude pít a my s tím nic neuděláme. Přece jí nebudeme vylejvat panáky na podlahu! Můžeme fungovat jen jako superotravní našeptávači svědomí.
Ale Niki se tím dál nezabývala a začala nám živě popisovat, jak přesně se to před časem s kunfistama zvrtlo. Jako obvykle to byla pěkně zábavná historka, dost jsme se nasmáli a já jsem kdesi v koutku hlavy obdivovala Honzu, že u toho dokázal bez problému řídit. Já bych nebyla schopná věnovat tomu pozornost.

A pak se Niki nejspíš najednou na něco rozpomněla, protože se hlasitě nadechla, ohlédla se na mě a oznámila mi: "Nedávno jsem jela s tím tvým slávistou."

Tak tohle jsem vážně nečekala, obzvlášť těsně po pohádce o ožralém Tondovi.

"S Lukášem?" ujišťovala jsem se. Nemohla myslet nikoho jiného, ale potřebovala jsem chvíli času navíc, abych rozdýchala náhlou vlnu radioaktivní radosti a abych se přes ten tlak, co se mi nashromáždil někde mezi pusou a plícemi, vůbec nadechla. "Toho jsem už dlouho neviděla."

Surprise surprise! Kdo by to byl čekal, když jsem byla tři týdny mimo město a dva z toho dokonce mimo republiku?

Než na to ale Niki stihla zareagovat, vložil se do rozhovoru Honza.

"Domča? Slávistou?" vyhrknul ohromeně a nevěřícně si prohlédl aspoň Niki, když mě neměl v zorném poli.

"No jo, se kamarádíme," odvětila jsem neurčitě a usilovně jsem se snažila probudit své telepatické schopnosti, aby moje slušně rozjetá kamarádka náhodou nestihla říct ještě víc, než by se mi líbilo. Už informace "Domčin slávista" stačila.

"To je, viď?" zazubila se na něj. "Takovej oxymoróóón."

Naštěstí tím Honzovi připomněla jednu příhodu z prázdnin, kterou nám hned začal vyprávět, takže celá kauza "Domčin slávista" se rychle a dokonale zamluvila, protože za chvíli jsme se ve městě vyvalili z auta a naši (už bývalí) spolužáci byli zajímavější. Teda minimálně pro ostatní. To, že mně pak k Lukášovi celý večer ulétávaly myšlenky, nebylo podstatné.
Ale opravdu jsem ho dlouho neviděla.

+ + + + + +

Z postele jsme se dostali až o několik minut později, protože jsme drželi protestní stávku proti spiklencům, kteří nám nejdřív kazí nevinnou zábavu a pak nás ještě sprostě urážejí. A možná jsme si taky chtěli trochu popovídat v soukromí. Nemohli jsme spolu trávit tolik času, kolik by se mi líbilo, protože když měl volno Lukáš, já jsem obvykle byla zaneprázdněná a naopak, takže každá společná chvilka byla cenná.

Každopádně když jsme se konečně dohrabali do obýváku, Sára dělala něco na počítači u stolu a Sebastian nám okupoval gauč a mechanicky přepínal programy v televizi (tolik k tomu jeho "přišel jsem za Sárou, aby měla co dělat"… i když možná ho k tomu donutila naopak ona, aby měla klid, a on je v tom nevinně).

Když jsme vešli, vzhlédnul a zašklebil se na nás. "To jste stihli nějak rychle," poznamenal ironicky.

Já se na něj zašklebila taky, zato Lukáš nehnul ani brvou, beze slova (nepřipouštěje žádnou námitku) mu zabavil ovladač, svalil se do křesla, nohy hodil na stůl a pokračoval v přepínání programů. Basti se ho sice zkusil dotčeným zakašláním a vražedným pohledem upozornit, že na takové prosazování autority tu nemá kompetenci, ale Lukáš ho přebil ještě ledovějším výrazem. Tohle se od něj taky musím naučit. Ne že bych neuměla vraždit pohledem - když mám pořádně nakrknutou náladu, ani Voldemort, ani Sauron by se neodvážili vylézt ze svých temných brlohů. Ale je to podmíněno právě správnou špatnou náladou, zato Lukáš může výhody dálkového odstrašování protivníků využívat, kdykoli se mu zamane.

Bohužel pro něj to nefunguje v případech, kdy je otravujícím telefon, a můžete být sebelepší. Lukáš zrovna spokojeně brouknul (zřejmě konečně narazil na zajímavý program), když se v mém pokoji rozdrnčel jeho mobil.

"Já se na to můžu vysrat," zaklel, hodil po Sáře nevrlý pohled za její komentář "Fandíme slušně, Růženo" a pak se s hekáním zvednul. "Jestli mě zase pošlou někam do prdele," bručel výhružně, když odcházel z místnosti.

"Měla by sis ho líp vychovat, někdy se nedá poslouchat," informovala mě Sára. Jako bych s tím něco mohla udělat!

"Až tomu svýmu paku vysvětlíš základy slušnýho chování a naučíš ho, kdy by neměl rušit," opáčila jsem pohotově.

"Tak sorry no," zabručel Basti. "Ale nechtěl jsem riskovat, že bych slyšel něco, co bych nepotřeboval."

"Ale prostě zavřít dveře nestačilo, když už ses musel zvednout, co?" ušklíbla jsem se, rozcuchala jsem mu vlasy, protože jsem zrovna přírodně procházela kolem, a posadila jsem se do křesla, které původně okupoval Lukáš.

Basti na mě uraženě našpulil pusu a upravil si účes. Sakra co se s těma dnešníma klukama stalo, že jsou všichni tak přecitlivělí na svoje vlasy? Pak se ale zazubil a upozornil mě: "Ty by sis takovou malou pomstu taky neodpustila."

Na to jsem už neměla protiargument, a tak jsem začala věnovat pozornost televizi. Fotbal. Že mě to nepřekvapuje.
Usoudila jsem, že i když je to jen záznam, výsledek neznám a vypadá to zajímavě, takže nebude vůbec škoda nechat to běžet. Lukáš zatím vyřídil telefon a vrátil se do obýváku, chvíli si mě s povytaženým obočím prohlížel, jak si tak hovím v "jeho" křesle, pak si odfrknul a posadil se na gauč vedle Bastiho.

"Tak co?" zeptala jsem se. "Všechno v pohodě?"

"Jo, nic se neděje, jen že jsou hotoví s mým autobusem a můžu se pro něj stavit," odpověděl a vyměnil si se mnou povzbudivý úsměv.

Pak se začal věnovat fotbalu, takže Sebastian usoudil, že už na něj může promluvit. "Tys tady nebyl, když jsem to říkal Domče," ozval se. "Sorry za to vyrušení."

Lukáš nad tím k mému vlastnímu překvapení mávnul rukou (čekala jsem, že si to od nich obou bude chtít vybrat), ale pak dodal: "V pohodě. Chápu, že jste se vy děti chtěly něčemu přiučit, ale styděly jste se zeptat přímo." Poplácal Bastiho po rameni, shovívavě se ušklíbnul a zvednul se dřív, než si Basti uvědomil, že mu za to chce dát pohlavek.

"Pro dobrotu na žebrotu, fakt," bručel pak naštvaně, zatímco Lukáš mě přinutil změnit uspořádání a zmáčknul se ke mně do křesla. Srab. Urazí kamaráda a pak se běží schovat za holku. Pod svou holku.

"Někdy se vážně divím, jak je možný, že nám všem vydali občanky," ozvala se Sára od stolu.

Lukášova poznámka "To se ozvala ta pravá…" zazněla současně s mým vysvětlením "Protože na úřadech se chováme jako ostatní otrávení dospělí, a oni nemůžou říct ani popel, pokud nechtějí přiznat, že nás sledují."

"Amen," dodal Basti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mais Mais | Web | 31. května 2015 v 23:59 | Reagovat

Doooooooooooprrrrrkýýýýýnkáááá!!! XD Whaaaat? Jak to může být tak krátký? (Víš, že jsem se kvůli tobě praštila, když jsem se smála a ujel mi u toho balon? Úplně mě chytla nostalgie, protože už jsem se dlouho u ničeho nechíchovala tak, aby mi ujížděl balon :D)
Sákra! Bylo to vážně supr! ^^ Pomalu je mi líto, že svoji sérii zakončuju... T_T :D

2 Zumi Zumi | Web | 1. června 2015 v 14:56 | Reagovat

[1]: Nevím. :D A je mi líto, že ses praštila, ale mám radost, jestli ti to udělalo radost. ;) :D

Tak je to tvoje série, ještě to můžeš protáhnout. ;) Ale upřímně řečeno já to asi relativně brzo ukončím taky. (a teď si asi půjdu vykopat bunkr, aby z tebe stihla opadnout první (a hlavní) vražedná nálada, než se ke mně dostaneš XD)

3 Nexi Nexi | Web | 1. června 2015 v 15:10 | Reagovat

Plán na prázdniny? :D Konečně se vracím do ČR! Stýská se mi. všichni se těší do zahraničí a já dom :D

4 Mais Mais | 1. června 2015 v 22:03 | Reagovat

[2]: Fak it! Whaaat? Jaktožesmitoneřeklakdyžjsitubylaabychtitomohlavymlátitzhlav? Počkej až tě znovu uvidím ;) :D Ale ne, nejspíš jsi mi dnes objasnila důvod, takže to beru už docela dobře. Navíc určitě přijde jinačejší :D

5 Zumi Zumi | Web | 1. června 2015 v 23:13 | Reagovat

[4]: Jakožepřesnětakabylavážněpeckatoluštitužijsitotaky. :D Jop, asi tak, jsem ráda, že na mě nepoběžíš s paličkou (že ne?). :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama