colours of my heart #7

13. dubna 2015 v 20:17 | Zumi |  colours of my heart
Hola chicos!
Jakpak se máte? Já momentálně docela blbě, tenhle zatracenej článek píšu už potřetí. XD Poprvý jsem ho zavřela vlastní blbostí (respektive omylem, trochu jsem se uklikla, ale pořád je to moje chyba), podruhý za to může čistě jenom blog a šmejd jeden zákeřnej si dokonce počkal, dokud jsem to nesepsala kompletně celý a nechtěla to zveřejnit. Samozřejmě, že nefugnoval jen chvíli a pak se spokojeně (provokativně) rozběhl. A víte co? Automatický ukládání je mýtus...
Fju... no nic. Jestli si potvora myslel, že mě tímhle odradí, to má teda pěknou smůlu, tvrdohlavost je někdy docela výhodná diagnóza. XD
A sice to docela leze na mozek, psát tu samou větu potřetí, ale co - přiznám se, chtěla jsem přidat taky něco jiného než colours, ale inspirace a nálada mě míjely tak dlouho, až jsem usoudila, že tohle je pořád lepší než nic. :D
(huf, je to náročný... zvlášť když nevím, jestli mi to konečně zveřejní XD)



Stepovala jsem na zastávce, zamračeně jsem kontrolovala svoje šaty, které se při občasných větrných poryvech nebezpečně zvedaly, a v duchu jsem přemlouvala autobus, ať už přijede. Strávila jsem celý den na nohách, navíc na podpatkách, a i když svoje klínové sandálky miluju, protože jsou pěkné a především neuvěřitelně pohodlné, přeci jen už bych si ráda sedla.

Byly jsme se Sárou v zoo a užily jsme si to jako malé děti, ale zatímco já už se vracela domů, ona ještě zůstávala v Praze a šla navštívit příbuzenstvo. Rozloučily jsme se už v metru, takže teď jsem ve frontě čekala sama a usilovně jsem se snažila ignorovat zkoumavé (oplzlé) pohledy opodál stojících (pracovně pojmenovaných) starých úchyláků. Někdy si dokážu užít, že přitahuju pozornost, ale minimálně s těmihle chlápky to není ten případ - kvůli nim bych svoje dokonalé "bezzádové" šaty radši vyměnila za džíny a vytahané triko, i když by to pravděpodobně znamenalo uvaření se zaživa.

"No tak už dělej," polohlasně jsem pobídla autobus a vyhrabala jsem z kabelky mobil, abych zjistila, jaký je čas. Obvykle všechny autobusy přijíždějí dřív, aby lidi stihli nastoupit a přitom se vyrazilo včas, ale tenhle to nějak flákal.

Pak se v zatáčce konečně objevila špička autobusu, takže jsem zabručela suché "Hurá!" a shodila jsem kabelku z ramene, abych tam mohla vrátit mobil a najít peněženku.

Vůbec mě nepřekvapilo, že se zrovna v tu chvíli zvednul vítr a spolu s ním i sukně mých šatů.

"Doprdele," zanadávala jsem (velmi "nedámsky") a rychle jsem strhla látku zpátky na místo. Nějakým zázrakem se mi to povedlo, aniž bych svou tašku zahodila po blížící se autobus, nebo vysypala veškerý její obsah na chodník. "Musely jste mi to udělat, co?" zabručela jsem vyčítavě směrem k mým šatům.

Až když jsem se ujistila, že je všechno, jak má být, přesunula jsem svou pozornost (teda jenom část, teď už se přírodními podmínkami nenechám tak snadno oklamat) na autobus a srdce mi poskočilo překvapením a radostí, když jsem zjistila, že ho moc dobře znám.

Rty se mi automaticky roztáhly do úsměvu, když jsem za volantem uviděla Lukáše, a z jeho pobaveného, zaujatého výrazu mi okamžitě bylo jasné, že mu letecký den mých šatů neunikl. Zamávala jsem mu a on mi to svým obvyklým vtipálkovským způsobem oplatil. Teprve potom jsem si všimla, že mi na jeho obličeji něco nesedí. Ale až když zastavil a otevřel přede mnou dveře, uvědomila jsem si, co se mi nezdá, a úsměv rychle nahradil starostlivý výraz.

Vyběhla jsem po schodech a místo odpovědi na pozdrav anebo vyžádání si chtěné jízdenky jsem mu prsty přejela po tváři, přesněji po pěkně vybarveném monoklu u pravého oka.

"Cos dělal?" vyhrkla jsem.

Obrátil oči v sloup v radši-se-ani-neptej stylu a mávnul nad tím rukou. "Jako vždycky?" zeptal se.

"Cože? Jo, jasně, jedu domů," přikývla jsem, když mi došlo, že chce vědět, kam jedu, dala jsem mu peníze, vzala jsem si jízdenku a posadila jsem se k němu dopředu.

Nerušila jsem ho, zatímco nastupovali další cestující, ale potom jsem se zase postavila, vzala jsem ho za bradu a natočila jsem si jeho tvář k sobě, abych mohla znovu (a lépe) prozkoumat jeho zranění.

"To muselo bolet," podotkla jsem, když jsem si všimla, že má mimo jiné ještě drobnou tržnou ránu na lícní kosti, a pustila jsem ho (protože se na mě zvláštně díval a mně došlo, že by to mohl vnímat jako narušení osobního prostoru). "Tak cos dělal?"

Pokrčil rameny a ušklíbnul se na mě. "V sobotu jsem byl na fotbale."

A jéé. To jsem vzápětí taky řekla nahlas, protože nic jiného mě nenapadalo.

"A jéé," souhlasil pobaveně. "Nějaký kokoti měli blbý kecy proti Slavii, a to si teda nenechám líbit."

"To byli asi pořádní idioti a ještě debilnější kecy, když ode mě nějaký vydržíš. Nebo si to se mnou taky někdy vyřídíš?" Šibalsky jsem se na něj uculila.

"S tebou ne," ujistil mě. Pak se mu zablesklo v očích a taky si rýpnul: "Možná pětadvacet na holou…"

"Eh," bylo jediné, co jsem ze sebe dostala, i když jsem si musela přiznat, že jsem si o podobnou poznámku koledovala, a Lukáše to (pravděpodobně v kombinaci s mým zaraženým, nevěřícným výrazem) rozesmálo.

"Dneska by to bylo docela jednoduchý," dodal a přejel mě rychlým, ale tak spalujícím, pohledem, že mě donutil začervenat se. Ta ostýchavost je vážně na houby. Už jsou prášky skoro na všechno, nemohly by začít vyrábět něco na zvednutí sebevědomí?

"No to by teda jednoduchý nebylo," odsekla jsem a založila jsem si ruce na prsou. "Myslíš, že bych se nechala tak snadno?"

"Jestli si myslím, jestli by ses ode mě nechala svlíknout…" brouknul zamyšleně, pátravě si mě prohlédnul, ušklíbnul se a neurčitě pokrčil rameny.

Ježkovy zraky, to snad není možný! Vůbec jsem na to neměla reagovat, měla jsem si otevřít dveře a vyskočit za jízdy na dálnici, nebo se hezky sofistikovaně vypařit. Měla jsem dělat, že jsem slyšela jedno velký nic, urychleně změnit téma a poptat se ho na fotbal, protože jsem neměla tušení, jak dopadly jiné zápasy kromě toho sparťanského (který jsme vyhráli 3:0, jen tak mimochodem).

"Víš co, já už dneska nebudu mluvit, všechno obrátíš proti mně," vyjádřila jsem svoje rozhořčení a dotčeně jsem se na něj zamračila.

"Promiň," zazubil se. "Když ty mi dokonale nahráváš."

"To ne já, to ten vítr."

Zatvářil se, jako by na to měl další chytrou poznámku, ale nakonec si to rozmyslel a nechal si ji pro sebe.

"Jsou pěkný," řekl místo toho. "Ty šaty. Slušej ti." Povzbudivě se usmál, abych věděla, že mě svými blbými poznámkami nechce umlčet a že tu pochvalu myslí vážně.

To mi přeci jen zvedlo náladu (po pár vteřinách umanutého trpasličího trucování), po pospíšilovsku* jsem mu poděkovala a přeci jenom jsem se zeptala na ten fotbal.

+ + + + + +

Měla jsem za sebou docela náročný den, ráno jsem z domova odcházela v šest a vrátila jsem se taky v šest, takže jsem jenom něco malého snědla, abych uklidnila svůj hlasitě protestující prázdný žaludek, prohodila jsem pár slov se Sárou a pak jsem se odvlekla do postele. Nešla jsem spát, ale nutně jsem potřebovala šlofíka, aspoň hodinku nebo dvě si jen tak poležet a odpočinout si. Někdy je až neuvěřitelné, jak taková hodinka válení se v posteli dokáže dobít baterky.

Ležela jsem ale sotva deset minut a už jsem začínala poklimbávat, když se pokojem najednou rozezněla jedna z mých oblíbených písniček jedné z mých oblíbených kapel (no co, prostě jich znám a mám ráda hodně), a veškerá pohoda byla v čudu. Rozčileně jsem zavrčela, trochu jsem si zanadávala a posadila jsem se, abych zjistila, co to kruci je.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to kruci je můj mobil (což dokazovalo, že jsem šlofíka vážně potřebovala). A nějaký otrava, který vůbec nebere ohled na mou vyčerpanou maličkost a nutnou potřebu regenerace.

Natáhla jsem se pro křičící přístroj a vůbec mě nepřekvapilo, když mi displej ukázal, že oním otravou je Lukáš.

Práskla jsem sebou zpátky na matraci, přijala jsem hovor a místo pozdravu jsem se zeptala: "Proč mě budíš?"

"Budím? Je teprve půl sedmý."

"Je čas mojí regenerační hodinky, abych se po celým dnu lítání a makání ještě dokázala postavit na nohy," upřesnila jsem.

"Aha. Tak to mě mrzí, promiň."

Zněl, že mu to je vážně líto, takže jsem si jenom povzdychla a hodila jsem to za hlavu.

"Nevadí," ujistila jsem ho. "A proč mi voláš?"

"Právě jsem dorazil do Prahy, ale zpátky jedu až zítra," vysvětlil. "Můžu se stavit? Domů se mi nechce a rád bych tě viděl."

Vida, přijede mi můj osobní zdroj energie.

"Můžeš, jestli neuslyším nic o nehtech," odpověděla jsem popravdě. Nehodlala jsem se o tom dál bavit - když to nechtělo zmizet samo od sebe a nějaká úroveň uraženosti a bručení mezi námi pořád byla, rozhodla jsem se to ukončit sama. Byla to minulost a bylo to za námi. Tečka. Jestli si myslí něco jiného, jeho problém, já si prostě počkám.

Ale vypadalo to, že s tím souhlasil. "Za chvíli jsem tam," řekl spokojeně a zavěsil.

Za půl hodiny jsem mu v rozespalém zombie režimu otvírala domovní dveře a za zlomek vteřiny jsem byla dokonale probuzena, když jsem se naprosto nečekaně ocitla ve vzduchu.

"Co blázníš?" vypískla jsem, když mě najednou vzal do náručí a zvednul, a obmotala jsem mu paže kolem krku, abych náhodou stejně rychle neskončila zase na zemi. Usmál se, políbil mě a nohou za námi zavřel dveře.

"Nehty zapomenuty a zjistil jsem, žes mě poslední dobou hrozně zanedbávala," objasnil mi to.

Nechala jsem se nést bytem směrem ke svému pokoji a ani jsem neprotestovala proti tomu zanedbávání - byl to prostě jeho způsob jak říct, že mu naše občasné společně večery a probouzení se ve stejné posteli chyběly stejně jako mně.

"Ty mě taky," opáčila jsem a cvrnkla jsem ho do nosu.

Za to cvrnknutí na mě fouknul, ale pak přikývnul a zazubil se. "Hodlám to napravit," ujistil mě.

Sára, přilákaná náhlým (a neobvyklým) přebytkem pohybu a hluku, na nás teď vykoukla ze dveří a znatelně se zakabonila, když spatřila Lukáše.

"Jo to seš ty," utrousila. Asi si tu trikovou aféru vzala vážně osobně.

Zašklebil se na ni, aby jí dal najevo, že má z ní a z jejího přijetí podobnou radost. "Nazdar," odvětil, dokonale odignoroval její naštvaný pohled, zaplul ke mně do pokoje a zabouchnul za námi dveře.

Super, teď budu mít nabručenou ségru, moc děkuju.

"Co kdybyste na sebe zkusili být milí, aspoň kvůli mně?" navrhla jsem mu.

Odfrknul si, položil mě do postele a vzápětí sebou plácnul vedle mě.

"Slyšela jsi, jak mě pozdravila?" vyhrknul na svou obranu, když jsem se na něj vyčítavě podívala. "To tě fakt nemotivuje bejt milej!"

Tentokrát jsem si odfrkla já. "Někdy si připadám jak chudák maminka z Velryby," postěžovala jsem si a zoufalým tónem jsem dodala citaci: "Jestli se ti dva nesmíří, já to nepřežiju!"

"Kušuj," doporučil mi (což mimochodem pochytil ode mě) a názorně mi předvedl, co považuje za lepší náplň společně stráveného času, než jsem stihla vznést jakoukoli námitku. Ne že by se mi teda chtělo nějak moc protestovat, zvlášť když jsme se v rámci mlčící, smiřující taktiky vážně trochu zanedbali.

"Tak jaký jsi měl týden?" zeptala jsem se, když usoudil, že jsme se řádně přivítali, a ležel spokojeně natažený z větší části na posteli, z menší na mně.

Otráveně zafuněl. "Ani se neptej. Mám bus na technický, takže zase jezdím s tou rozpadající se kraksnou. Víš, jaká je to otrava, když se musíš ploužit na dálnici pomalu padesátkou, protože víc z toho prostě nevytřískáš?" Významně na mě vykulil oči a pohrdavě si odfrknul, aby mi bylo jasné, že to je přímo pekelná otrava.

"Ještě když ti řadicí páka při špatným pohybu zůstane v ruce, co?" dodala jsem a se soucitným výrazem jsem mu rozcuchala vlasy.

Ze zvyku si je hned rukou prohrábnul, ale jelikož už se nikam nechystal, neměl potřebu letět k zrcadlu napravit škody (nehledě na to, že jeho účes umřel už při našem přivítání, takže by měl docela co dělat). "Jo. Zajímavý, jaký kraviny si pamatuješ," podotknul.

Pokrčila jsem rameny a dala mu pusu na nos. "Znáš mě," zakřenila jsem se na něj. "Teď se vykutálej z postele, jdeš se usmířit se Sárou, dneska s ní máme v plánu filmovej večer a odmítám mezi váma sedět jako nějaká praštěná bariéra."

Zasténal. "Je to vážně nutný?" snažil se z toho vyvlíknout. "Klidně na tebe počkám tady, vůbec by mi to nevadilo."

"Je. Jinak bych tam seděla se ségrou sama a všechna její nabručenost na tebe by dopadla na mě."

"Ale ona si začala, proč bych to měl žehlit já?" zaprotestoval rozhořčeně. "Je na mě nepříjemná a já se jí za to mám omlouvat! Nezdá se ti to trochu postavený na hlavu?"

"Nebudeš se jí omlouvat za to, že na tebe byla nepříjemná, budeš se jí omlouvat za to, žes na ni byl nemilej taky," poučila jsem ho, postavila jsem se a natáhla jsem k němu ruku. "Pojď, kluku, chci mít mezi dětmi na pískovišti klid."

Probodnul mě pohledem, ale pak si povzdechnul a nechal se vytáhnout na nohy. "Ale mám to u tebe," informoval mě.

Odkývala jsem mu to a vyrazila jsem s ním v patách ze svého pokoje. Sáru jsme našli v kuchyni, tvořila si něco dobrého k jídlu a celá ta velkolepá "usmiřovací akce" nakonec spočívala v tom, že se na sebe usmáli, pozdravili se a dělali, jako by se nic nestalo. Trubky.

Ukázalo se, že Sářina ňamka je pizza k večeři a že jí je dostatek i pro mě a pro vetřelce, takže jsme společně povečeřeli a pak jsme se všichni uvelebili na gauči a pustili si The Interview.

+ + + + + +

Stalo se to jako obvykle naprosto nečekaně. V jednu chvíli jsem s Lukášem diskutovala o fotbale a ve druhé už mi tekla krev.

"No do hajzlu!" Rychle jsem se předklonila a přitiskla jsem si ruku pod nos. "Pardon."

"Co je?" zeptal se Lukáš trochu podrážděně, nejspíš jsem ho tím zanadáváním a rychlým pohybem rozhodila, a hodil po mně krátkým, tázavým pohledem. Pak sebou škubnul a podíval se znovu, tentokrát déle. "Co to kurva je?"

"To je moje krev, seznamte se," odvětila jsem, zatímco jsem volnou rukou tápala po kapsách kabelky a snažila se najít kapesník nebo cokoli jiného, kam by mohla moje krev putovat místo mého oblečení nebo podlahy Lukášova autobusu. "Čas od času se to prostě spustí, nic se neděje."

Nevypadal, že by si myslel totéž. "Mám ti nějak pomoct?"

"Kdybys mi mohl poskytnout kapesník, bylo by to fajn," zahuhlala jsem a zacloumala jsem zipem hlavní kapsy své kabelky. Samozřejmě jsem si nemohla nechat kapesníky v jedné z těch vedlejších, snadno dostupných. "Dovnitř se takhle asi nedostanu. Eh, díky." Vyděšeně se tvářící paní ze sousední sedačky mi přispěchala na pomoc a já si rychle přitiskla jeden z podávaných kapesníků pod nos. Další kapesník jsem zmuchlala v ruce, abych ji aspoň trochu očistila od krve. "Za tu podlahu se omlouvám."

"Neřeš podlahu, jsi v pohodě?"

"Joo, je to jenom otravný a nepraktický. Teď musím prostě počkat, až to přestane."

Pak jsem si podle Bearovy rady** přitiskla ukazováček pod nos a přitom jsem si dávala dobrý pozor, abych stále měla kapesník přesně tam, kde měl být. Tak se totiž prý nejrychleji zastaví krvácení z nosu - když si prst přitisknete nad rty a nějakou dobu ho tam držíte. Je to zvláštní, ale vážně to funguje (nebo jsem si při těch několika předchozích pokusech minimálně vsugerovala, že to vážně funguje).

Lukáš mě za chvíli zkontroloval, a když zjistil, co dělám, nejistě se zeptal: "Neměla bys spíš zaklonit hlavu nebo tak něco?"

"Abych se udusila sraženinou vlastní krve a konečně ti dala pokoj, jo?" odvětila jsem sarkasticky a zašklebila jsem se. Okamžitě mi ale došlo, že si takové jednání nezaslouží, obzvlášť jestli jsem ho vážně vystrašila. Když se mi to stalo poprvé, taky jsem byla vyděšená. Teď už je to jenom nuda, ale pro ostatní asi není tak obvyklé, když člověk vedle nich najednou začne kropit okolí vlastní krví. "Promiň, nechtěla jsem být protivná. Nemusíš si dělat starosti, jsem na to zvyklá, fakt to chce jenom čas."

Poskytnul mi svůj koš, abych měla kam házet použité, zakrvácené kapesníky, a já mu za těch deset minut, co mi teklo z nosu, odvykládala (respektive odhuhlala - když si musíte držet kapesník pod nosem, mluví se docela blbě) celou svou krvavou historii. Pak jsem si důkladněji očistila ruce a vyhrabala jsem z tašky zrcátko, abych zjistila a snad i napravila škody.

Na několika místech od nosu po bradu jsem našla zaschlou krev, kterou pořádně nedostanu dolů, dokud nebudu doma u vodovodu.

"Pěkný no," okomentovala jsem to hořce a pustila jsem se do drhnutí toho nejhoršího.

Lukáš mě v rychlosti zkontroloval a pak souhlasně zabručel: "Hmm, to teď bude drbů. Tak se na nás podívej," začal vysvětlovat, když jsem nechala čištění a nechápavě na něj zamrkala. "Slávista za volantem a vedle sparťanka celá od krve. To bude vypadat, jako bych ti natáhnul já!"

"Žádnýho normálního člověka by přece nenapadlo, že bych zůstala sedět u někoho, kdo mi rozbil nos, a ještě s ním vesele klábosila," namítla jsem.

"Myslíš? Fajn, takže za mnou nepřijde šéf, že si mu nějaká holka stěžovala, že jsem se k ní choval hnusně?" ušklíbnul se.

Přehnaně šokovaně jsem zalapala po dechu. "No dovolte, pane, za koho mě máte?" zeptala jsem se dotčeně.

A bylo to tu znovu, žádná odpověď, jen rychlé ohlédnutí se přes rameno a znervózňující úsměv. Tak fajn, já opravdu končím… Nehraju, jdu domů!***

Ale když zastavil u nás a já jsem opravdu měla vystoupit, vůbec se mi nechtělo.

"Za tu krev se ještě jednou omlouvám," řekla jsem a lítostivě jsem si prohlédla červenou skvrnu na podlaze. "Chceš s tím pomoct? Mám to uklidit… nějak?"

Otráveně mlasknul a obrátil oči v sloup.

"Ne, nic nechci," odmítnul rázně. "O nic nejde, zvládnu to sám, nedělej si starosti. Ještě by sis ušpinila ty svoje šatičky." Zablesklo se mu v očích a já věděla, že mě čeká další podraz skrytý pod blbou poznámkou. "Nebo by znova zafoukal vítr…"

No co mu na to má člověk říct?

Taky jsem zakoulela očima a sarkasticky jsem poznamenala: "No to by byla pohroma…"

Zase špatně. Ušklíbnul se a trhnul rameny.

"No jak pro koho, já bych si to užil," nesouhlasil, a aby toho nebylo málo, mírně naklonil hlavu a pohledem sjel níž, jestli mi náhodou nenahlédne pod sukni, která ve vánku z otevřených dveří mírně povlávala (ale už jsem ji ostražitě hlídala). Já na něj jenom nevěřícně vykulila oči a přidržela jsem si látku blíž k tělu, aby mu bylo jasné, že nemám v plánu ukazovat mu víc, než vidí (a aby to bylo jasné i mým šatům… jistota je jistota, známe zákony schválnosti).

"Sakra, na tohle jsem měl přijít dřív a vůbec ty dveře nezavírat," zabručel.

"Myslíš, že bych si nedávala pozor?" ohradila jsem se.

"Myslím, že minimálně během tý tvojí krvavý příhody bys to neohlídala," opáčil. "Nevadí, možná příště…" Pak se na mě usmál a šibalsky na mě mrknul.

A já jsem se s ním radši konečně rozloučila a opustila jsem ho, abych se do toho zase nějak chytře nezamotala.




* David Pospíšil je moje osobní modla, mezi hokejovými komentátory (i když oficiálně je v Buly jako expert, ale nebudeme zbytečně slovíčkařit XD) nenajdete nikoho lepšího a jeho hlášky jsou jednoduše legendární. Tohle je odkaz na jeho odbočku k fotbalu a chtěla jsem vám sem hodit odkaz na video, ale bohužel už bylo smazáno. Ovšem zájemcům ho můžu poslat, jako správný "fanatik" ho mám stažené, abych se na něj mohla podívat i v případě nedostupného internetu. XD

** Bear Grylls je magor, ale taky ho mám ráda. V jeho případě jsem video našla, ale bohužel jen ve španělštině. XD

*** Jedna ze zabijáckých hlášek Ládi Krejčího, doporučuji se podívat. ;)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mais Mais | Web | 16. dubna 2015 v 23:38 | Reagovat

Jak ta nechtěná slova dokážou působit zákeřný pasti, což? :D Jako bych to viděla živě před očima XD Tak jsem zvědavá, co přinese čas (nebo ty?) za pokračování :D

2 Elis Elis | Web | 19. dubna 2015 v 1:43 | Reagovat

Píšeš opravdu skvěle...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama