colours of my heart #6

2. dubna 2015 v 14:51 | Zumi |  colours of my heart
Přiznám se, nemám tušení, jestli najdu nějaký "hlubší smysl" téhle povídky, ale píšu to ráda a doufám, že to rádi čtete. ;) Kdybyste něčemu nerozuměli (protože je to prošpikovaný hláškami z filmů, knížek a taky naprosto originálních z mého života), klidně se zeptejte nebo zaprotestujte. ;) :D
Jak vypadá počasí u vás? Tady se dokonale zbláznilo a člověk neví, jestli na něj bude pražit slunko, nebo totálně promokne, nebo třeba zapadne v závěji. :D Jediná jistota je, že se ho bude snažit odnést vítr... I když abych mu nekřivdila, teď už se docela uklidnil. :D
Máte nějakou zajímavou aprílovou historku? :)



Měla jsem zpoždění.

Domluvili jsme se, že se potkáme za dvacet minut na zastávce, ale nějak jsem to ve své rozespalosti a roztěkanosti (špatná kombinace) neodhadla, takže teď jsem spěchala po ulici, v duchu jsem zuřivě nadávala a snažila jsem se dohnat pětiminutovou ztrátu. Pochopte - já nemám zpoždění. Většinou jsem na místě přesně na čas, a když se mi to náhodou nepovede, je to pravděpodobně jen proto, že jsem tam stepovala už s desetiminutovým předstihem. Nerada chodím pozdě. Asi to souvisí s perfekcionistickou částí mé povahy, ale ve výsledku na tom nezáleží - když se mám s někým sejít, jsem na místě buď dřív, nebo tak akorát, nikdy ne pozdě. Nikdy.

Ale na tom teď taky nezáleželo. Teď jsem konečně měla možnost jít na vytouženou procházku s Lukášem a měla jsem katastrofální zpoždění pěti - kruci, šesti minut.

"Doprdele," zanadávala jsem nahlas, když mi pípnul mobil. Věděla jsem, kdo píše, ještě než jsem otevřela zprávu a přečetla si Lukášův dotaz: 'Tak kdepak jsi?'

Makám na tom, odpověděla jsem mu v duchu (jelikož už jsem byla jen kousek od místa a nechtěla jsem utrácet kredit za odpověď, když ho do minuty uvidím naživo) a přidala jsem do kroku. Pár metrů jsem překonala osvěžujícím ranním sprintíkem a pak jsem konečně spatřila zastávku, kde jsme se měli potkat.

Byl tam jeden jediný člověk a mně se rozbušilo srdce, když jsem rozeznala jeho oděv i osobu samotnou. Opravdu to byl on. Seděl na polorozpadlé lavičce, která si už několik let zasloužila opravu (ale město to spokojeně ignorovalo, protože nestrašila v centru), nohy měl natažené daleko před sebe a čekal. Dovolila jsem si jeden šílený, nadšený úsměv a rozhodla jsem se pro kompromis mezi chůzí a během a dál jsem jenom decentně klusala.

Lukáš mě zatím zaregistroval, postavil se a pomalu mi vyrazil naproti. Usilovně jsem se snažila uklidnit své splašené srdce a trochu si uspořádat myšlenky, abych na něj místo obyčejného, sofistikovaného pozdravu jenom nadšeně nepískla a nevrhla se mu kolem krku.

Konečně jsem si mohla dovolit zpomalit do kroku, protože už nás od sebe dělil jen poslední metr, a usmála jsem se na něj. "Ciao," pozdravila jsem. Ha, povedlo se! "Omlouvám se, že jdu pozdě, nějak jsem se zasekla."

Zavrtěl hlavou a mávnul rukou. "V pohodě. Půjdem? Ale nevím kudy."

Přikývla jsem a chopila jsem se vedení. Za chvíli jsme došli na rozcestí na protipovodňové hrázi, po jejímž vršku vedla betonová cesta, hojně užívaná bruslaři, cyklisty a samozřejmě chodci samotnými, a my mohli pokračovat buď nalevo nebo napravo po ní, nebo seběhnout na druhou stranu a jít rovně. Poptala jsem se Lukáše, do kolika má volno, zhodnotila jsem možnosti a pak jsem podle toho zvolila následující trasu. Rovně, takže k řece se dostaneme později, ale když to nebude vycházet časově, budeme to moct vzít zkratkou a v pohodě všechno stihneme, aniž bychom se museli vracet stejnou cestou.

Lukáš na to, že jsem mu slíbila procházku k vodě, ale zatím jsme se pohybovali jen mezi poli a lesem, po chvíli taky upozornil.

"Tak kde je ta voda?" zeptal se a pochybovačně zvednul obočí, jako by mě podezříval, že na něj kuju nějaké pikle.

"Vydrž, za chvíli jsme tam," ujistila jsem ho. Nekecala jsem, samozřejmě - za okamžik mezi stromy začala probleskovat vodní hladina, ozářená ranním sluncem, a když jsme vyšli ze zatáčky, otevřel se výhled na řeku, v těchto místech už širokou a ospalou, a pole, lesy a vesničky na druhém břehu.

"Je tu hezky," uznal Lukáš po chvíli chůze v tichosti a prohlížení krajiny.

Srdce mi poskočilo - bylo to jedno z mých oblíbených míst a neskutečně mě potěšilo, že se mu tu líbilo taky.

"Mám to tu ráda," řekla jsem a spokojeně jsem se rozhlédla po okolí. Potom jsem sklouzla pohledem po Lukášovi a mírně jsem se na něj pousmála, když jsem zjistila, že mě pozoruje svýma neuvěřitelnýma, modrýma očima.

Oplatil mi to a pomalu jsme pokračovali v cestě. Jak se ukázalo, ve skutečnosti až moc pomalu, museli jsme se dokonce pěkně courat, protože jsem ho pro jistotu musela odvést nouzovou zkratkou, aby náhodou nedorazil pozdě a neměl kvůli mně problémy.

Když jsme se loučili, vypadal, že je s tím ranním výletem dokonale spokojený a že nebude později namítat nic proti případné repríze.

+ + + + + +

"Čau sééééégra!"

Niki mi vedle nadšeného pozdravu věnovala ještě medvědí objetí, kterým ze mě vymáčkla snad veškerý vzduch, a pak pokračovala do bytu stejným způsobem přepadnout ještě Sáru, která na ni zahlaholila z kuchyně, kde připravovala pohoštění pro vetřelce.

"Sakra vždyť mě zabiješ, Nikouši," uslyšela jsem její lehce přidušený protest, ušklíbla jsem se, zavřela jsem domovní dveře a pokračovala jsem za nimi.

Niki odpadla přednáška, ale ještě musela na jednu čekat a měla snad čtyři hodiny volno, takže jsme ji se Sárou pozvaly na kafe k nám do bytu, který je přes týden v Praze většinou naším (druhým) domovem.

"Dáš si něco k obědu, nebo chceš rovnou kafčo?" vyzvídala zrovna Sára, když jsem vstupovala do kuchyně.

Niki se ošila a zatvářila se zaujatě. "Noo, jestli mi dáš něco dobrýho, nebudu proti," přiznala a zazubila se.

"Takže dneska ještě budeš něco jíst?" rýpla jsem si do ní. Tak trochu jsem parafrázovala její pamětní hlášku z hokeje, kdy celý večer opakovala "Ne, děkuji, já už dneska nebudu nic jíst" (takže jsme jí přirozeně nabízely, co šlo) a nakonec si dala před odjezdem zmrzku s obranným prohlášením "Zmrzlina není jídlo!".

Podívala se na mě velice důležitě a odpověděla: "Jo!"

Sára zatím využila její nepozornosti, nandala jí plný talíř jídla a pohotově ho strčila do mikrovlnky, takže Niki ani nestihla protestovat, že toho dostala moc. Zmohla se jen na nesouhlasné zabručení, když byla usazena za stůl a přiletěla před ni porce jak pro hladového Obelixe, ale pak se do toho statečně pustila a nakonec to zvládla, i když si u posledních soust stěžovala, že jí to poleze snad i ušima.

"Bylo to moc dobrý, děkuju," pochválila Sáře její kuchařské umění a uculila se. "Ale myslím, že už dneska vážně nebudu nic jíst."

"Já myslím, že pár sušenek ke kafču ještě zvládneš," namítla jsem.

S tím Niki souhlasila, a tak jsme si udělaly plánovanou odpolední kávičku a odpravily se vedle do obýváku, svalit se na gauč. A tam se do mě pustila.

"Co to mělo znamenat, to s tím slávistickým trikem?" vyhrkla.

Frustrovaně jsem zasténala a plácla jsem se do čela. "Ještě ty s tím začínej!"

"To s tím teda začnu, málem mě trefil šlak, když jsem to uviděla! Jak to na tebe proboha navlík?"

"Nijak," přiznala jsem - sice mě tím Lukáš naštval, ale to ještě neznamená, že o tom budu lhát, navíc ještě zrovna své vlastní nevlastní rodině. "Navlíkla jsem to na sebe sama."

Niki na mě vytřeštila oči a vypadala, že se o ni pokouší šlak znovu, tady a teď.

"Ale nevěděla jsem to, jasný?" začala jsem rychle vysvětlovat, abych nevypadala jako krvezrádce a aby mi to nezabilo ségru. "Bylo to v rámci stíhání repre, zaspala jsem skoro celou třetinu a oblékla jsem si první, co mi přišlo pod ruku, abych toho neprošvihla ještě víc. A taky jsem to na sobě měla dohromady tak deset minut, a jen co to šlo, rychle jsem to shodila, nemůžu za to, že toho tak sprostě využil!" Založila jsem si ruce na prsou a rádoby trucovitě jsem nafoukla tváře.

"Máš ho špatně vychovanýho," podotkla Sára.

Zamračila jsem se na ni a nekomentovala jsem to. Lukáš se nedal vychovat a zrovna ona by to měla vědět, Basti byl úplně stejný případ.

"Tak to je sprostý," souhlasila Niki. "Vrátila jsi mu to?"

Vrátila. Kvůli tomu jsme na sebe teď pořád bručeli, ale stála jsem si za tím, že si to zasloužil (a on to uvnitř věděl... aspoň doufám). Od toho facebookového podrazu už uplynuly dva týdny, ale stejně pořád dokola vysvětluju lidem, jak to bylo a že ne, opravdu jsem nedezertovala.

"Nalakovala mu nehty," informovala Sára Niki, když jsem se neměla k odpovědi, a potutelně se přitom zubila.

Niki překvapeně zamrkala a ohromením otevřela ústa. "Nene!" vyhrkla pak.

Ušklíbla jsem se a kývla jsem hlavou. "Jojo," potvrdila jsem Sářino tvrzení. "Jenom jednu ruku, když mi odpoledne vytuhnul v posteli. Na sparťansko."

"O-o-o-ooo!" zakuckala se Niki. "Tak to je hodně krutý! Vydejchal to?"

"Ne tak docela," uznala jsem. Přesněji řečeno jsem ve slabších chvilkách přemýšlela, jestli jsem to nepřehnala, zvlášť když se probudil a zjistil, že mu pět nehtů zdobí moje oblíbená trikolora. V ten moment vypadal, že mě pošle k šípku a já budu kvůli takový blbosti bez kluka, ale využila jsem jeho šoku a neschopnosti mluvit a vysvětlila jsem mu svoje důvody. Pak jsem zažila nervy drásající minutku ticha, kterou zakončil dlouhým nádechem a prohlášením: "Jsi mrtvá žena. Koukej to odlakovat."

To jsem rázně odmítla, odolala jsem jeho nátlaku a zároveň jsem se utvrdila v přesvědčení, že jsme si fifty fifty. Dokonce jsem na něj byla ještě hodná - když jsem mu nevydala odlakovač, zatvářil se umanutě a zkusil to seškrábat. Takže zjistil, že to celkem jde dolů, a než musel odejít, se zarputilým výrazem dostal velkou část pryč, kdežto moje fotka tam visí pořád.

"Neuvěřitelný," okomentovala to Niki, když jsem jí převyprávěla celou historii, a potřásla hlavou, jako by se jí díky tomu měly myšlenky v hlavě samovolně přeskupit a stát se pochopitelnými. "Prostě neuvěřitelný. A vy dva taky. Nechápu, že se spolu můžete v pohodě bavit, když vezmu v potaz tvoji povahu a jeho fanatismus, natož že spolu chodíte."

Pokrčila jsem rameny. Nepotřebovala jsem to pochopit, stačilo mi, že to tak je. Byli jsme sice vysoce nepravděpodobný pár, ale nějakým způsobem nebo snad zázrakem to fungovalo a oba jsme byli spokojení (i když jsme to třeba někdy s tím kočkováním trochu přehnali), nebylo třeba zjišťovat proč a nějak se v tom vrtat.

Zrovna teď to sice nebylo úplně ideální, protože každý měl svou osobní křivdu a potřeboval se s ní srovnat, ale už jsme spolu úspěšně přežili několik derby, tohle zvládneme taky.

"Jsou prostě úchylové, oba dva," uzavřela Sára a zakřenila se na mě, když jsem po ní hodila významným výhrůžným pohledem. "No co, vždyť jsi to sama nazvala úchylkou," bránila se. "Ale neboj, nám na tom nezáleží, jsi naše a my tě máme rádi. Ne, na toho magora sobovitýho jsem naštvaná, tobě kazí pověst a Bastiho se pořád snaží přetáhnout na temnou stranu. A ještě se tváří jako king a myslí si, že mu to projde."

Uculila jsem se, co nejnevinněji jsem dokázala, pak jsem rozhodila rukama v obranném gestu a odcitovala jsem Sida: "No budiž, máme krapet problémy s kázní!"

"Požírat děti není problém s kázní!" navázala hned Sára.

Jenom Niki zoufale zasténala a zakoulela na nás očima. "Já vám ty ledový doby vážně zatrhnu!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mais Mais | 2. dubna 2015 v 18:27 | Reagovat

Hahááá! ^^ (Na lepší komentář si počkej, až shodím ten zatracenej úsměv a vytáhnu z trouby berana... xD)

2 Mais Mais | 2. dubna 2015 v 20:54 | Reagovat

Beran nemá uši...
Naplňuješ mě slunečnou náladou, přestože za okny se mi usadil sníh :D Myslím, že je to nějaký krátký..? Chtěla bych další, nemáš? Mám absťák...

3 Zumi Zumi | Web | 3. dubna 2015 v 11:48 | Reagovat

[2]: Chudáček beránek... ale vsadím se, že za chvíli nebude ani on samotnej, takže tě to nemusí mrzet. XD
To si asi myslíš správně, tady to seknu, jak se mi to líbí, nesnažím se to nějak natahovat. :D
Not yet. :D Měla jsem fanouškovské povinnosti. :D Ale makám na tom. ;)

4 Tarei Tarei | Web | 3. dubna 2015 v 12:49 | Reagovat

Hezké :-)
Mimochodem, v rubrice SasuSaku s tvými povídkami ti nějak blbne rozcestník s Prudičem :D nic tam není, snad na to mrkneš :-)

5 Zumi Zumi | Web | 3. dubna 2015 v 13:49 | Reagovat

[4]: No jo, čeče, děkuju moc, mrknu na to. :) Asi jsem to nedopatřením smazala... jo, vypadá to tak. Fuck! :D No, to jsem sice neměla v plánu, ale co už... asi osud. :D

6 Tarei Tarei | Web | 3. dubna 2015 v 16:35 | Reagovat

[5]: Kamo :-D
Neni zač, jen jsem trochu doufala, že bys to tam dala a ne smazala :D
Ale jestli nechceš, aby to okolni svět znovu kdy viděl tak se s tim asi budu muset smiřit. Stejně tak jako se smazanim pokračka Anděla z pekla...no, co už :D

7 Zumi Zumi | Web | 3. dubna 2015 v 16:58 | Reagovat

[6]: To už ne, když už jsem to v tom uklízecím záchvatu smazala. :D Radši napíšu něco novýho, u čeho se (snad) nebudu chtít schovávat pod zem. ;) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama