colours of my heart #5

28. března 2015 v 14:10 | Zumi |  colours of my heart
Tak nám trochu zapršelo a přírodu to rázem probralo. :) A mě taky, řekla bych. :D
I když teploty zase trochu klesly, spokojeně si sluním a užívám si příchod jara. ^^
Jak se máte vy, děcka? :) Za každý komentář budu vděčná, i kdyby to měl být jen prostý smajlík, hodně to pro mě znamená. ;)



Byla jsem unesena.

Vystoupila jsem o pár zastávek dřív než obvykle, protože Lukáš byl na autobusáku a měl asi půl hoďky volno, než bude muset jet, takže si vyžádal mou společnost. To se nedalo odmítnout - měla jsem čas a každá chvilka s ním dobrá. Nakonec mě ukecal, abych se s ním projela, že pak končí, zaparkuje, vymění dopravní prostředky a autem mě hodí domů ("Stejně jsem chtěl ještě skočit do Tesca."). Vždyť taky proč ne? Byl pátek, nikam jsem nespěchala, víc si užiju jeho společnosti a domů se stejně dostanu, jen o trochu později.

Takže jsem se s ním projela po okolí a skončila jsem u něj v pokoji, kde se chtěl jenom rychle převléknout z pracovního.

A kde záhadně zapomněl na slib, že mě odveze domů.

Převlíknutí totiž spočívalo v tom, že si sundal svou světle modrou košili a pak sebou fláknul do postele. Zamračila jsem se, ale chvíli jsem počkala, jestli mi to neobjasní. Když ale nic neříkal, odkašlala jsem si a namítla jsem, že jsem si myslela, že potřebuje nakoupit a že mě hodí dom. Ale on se na mě jen široce zazubil a ve stejném stylu opáčil: "Myslel jsem, že zůstáváš přes noc."

Takže když jsem po několika vteřinách ohromeného zírání na jeho spokojenou, sebejistou a polonahou maličkost usoudila, že to asi vážně myslí vážně, hezky po trpaslicku jsem se naštvala a hezky pětiletě urazila. Unesl mě vlastní kluk. To je docela dobrý důvod k trucování, ne?

Posadila jsem se zády k němu na kraj postele, založila jsem si paže na prsou a s naštvaně nafouknutými tvářemi jsem zírala do země.

"Dominiko?"

Jen jsem stáhla hlavu víc mezi ramena a rozzlobeně jsem přimhouřila oči. Nesnáším, když někdo něco rozhoduje za mě a pak mě staví před hotovou věc. Je přece slušnost nejdřív se zeptat! A s mojí povahou v některých případech přímo povinnost… Takhle docílí jenom toho, že i kdybych to jinak sama chtěla udělat, teď se místo toho tvrdohlavě kousnu a natruc udělám přesný opak.

"Domi," brouknul znovu. Pak jsem ucítila, jak se pohnula matrace, a vzápětí se mi opřel bradou o rameno. "Zlobíš se?"

Odfrkla jsem si a neobtěžovala jsem se odpovídat. Taky co bych mu na to asi mohla říct?

"Asi jsem se měl nejdřív zeptat, co?" usoudil po chvíli ticha.

"Víš, že to nesnáším," zamumlala jsem konečně. Buď mě trochu obměkčil jeho provinilý tón, nebo mě rozptýlily jeho rty, na okamžik měkce přitisknuté na moje rameno. Anebo obojí. "Víš to a stejně sis to neodpustil."

"Neodpustil," přiznal se a další krátký polibek putoval na mou šíji. "Omlouvám se." Další byl krapet delší. "Ale že tu zůstaneš? Rodiče jsou přes noc u známých, máme celý dům pro sebe…"

Posměšně jsem si odfrkla, ačkoli část mého soustředění už zaměstnaly jeho rty, teplo jeho těla a vůbec jeho blízkost. "Jo, holky jsou obvykle celý hrr dobrovolně zůstávat se svými únosci v prázdným baráku," poznamenala jsem ironicky.

"Takže slečna se chce nechat přemlouvat…" zabručel. Úplně jsem slyšela ten potěšený, lákavě zkažený úsměv a v duchu jsem se začala připravovat na další porážku - na něj je v nějakých případech krátké i tvrdohlavé trpasličí kousnutí se, za které bych jinak dala ruku do ohně, že s ním nic nehne. Nebo jsem na něj prostě krátká já, proč to nepřiznat.

Takže mu stačil jediný dlouhý polibek, aby smazal většinu mých námitek a veškerou chuť trucovat.

"No?" zeptal se pak a obdařil mě úsměvem slibujícím víc. "Tak jak se rozhodla?"

Už měl vyhráno. Oba jsme to moc dobře věděli, ale stejně jsem se ještě nechtěla úplně vzdát.

"No, to byl docela pádný argument," uznala jsem. "Možná -" Ani mě nenechal doříct, že to možná ještě zvážím, a vrátil se k argumentování. Ale proč ne, když to fungovalo?

+ + + + + +

Užívala jsem si volna. Flákala jsem se. Vyspávala jsem a brácha mi těžce záviděl, protože on na rozdíl ode mě ještě musel (a ještě skoro měsíc bude muset) vstávat do školy. Četla jsem knížky, jaké jsem chtěla, dělala jsem, co mě bavilo, bezcílně jsem courala se Sárou po okolí a těšila jsem se na festivaly, na které jsme plánovaly jet.

Když jsem na nějaké bezcílně procházce potkala Lukáše, svezla jsem se pár zastávek s ním, ať už jel kamkoli - měla jsem fůru času a v podstatě žádné povinnosti, takže jsem kvůli němu všechny případné úkoly mohla bez výčitek jednoduše odložit.

A jelikož vypadal, že mu kotník brání už vyloženě jen ve fotbalu, napsala jsem mu, jestli by někdy nechtěl na procházku, když stejně musí čas od času trčet opodál v garážích. Odpověď se souhlasem a s dotazem, kdy bychom šli, mi dorazila druhý den ráno, asi deset minut předtím, než jsem nastoupila do jeho autobusu. Potřebovala jsem do města a nechtělo se mi pěšky, tak jsem celkem přirozeně zkusila linku, kterou jezdí celkem často, jestli se na mě náhodou neusměje štěstí. A usmálo se.

A Lukáš taky.

"Čau," pozdravil a kývnul na mě, abych se posadila. "Kam zase jedeš?"

"Potřebuju do města, dokud se mimo dosah chládku nebo bazénu dá jakžtakž fungovat."

Přikývnul, dál se nevyptával a změnil téma: "Takže bys chtěla na procházku, jo? Kdy?"

"Vždyť jsem psala, že to záleží na tobě. Já mám prázdniny, mně je to fuk, můžu kdykoli, ale ty asi těžko."

Zatvářil se překvapeně. "Tys mi už odepsala?"

Přikývla jsem a pobaveně jsem sledovala, jak se hned natáhnul po telefonu, aby to zkontroloval, a zamračil se na novou sms. "Napsal jsi, zrovna když jsem měla mobil v ruce, takže jsem ti hned odpověděla," vysvětlila jsem mu.

"Aha… A kam bys chtěla jít?"

To byla snadná otázka, protože moje bydliště vyhlášenými "turistickými" cíli zrovna neoplývá. Pokud chcete zůstat v okolí a necourat se mezi domy po ulicích, je víceméně jedinou možností vyrazit k řece. Ale tam to mám vážně ráda, a když jsem Lukáše ujistila, že to bude fajn a navíc snadno přizpůsobivé jeho časovému programu, souhlasil. Domluvili jsme se, že mi napíše, až bude mít volno, a rozloučili jsme se, protože já si musela jít po svých, zařídit, co jsem potřebovala, a on musel pokračovat dle jízdního řádu.

Pak jsem ho nějakou dobu vůbec neviděla, dokud mě jednoho rána (opravdu rána) nevzbudila sms. Přirozeně jsem bručela, kdo si to dovoluje otravovat mě o prázdniny takhle brzo (ještě nebylo ani osm!), ale přečtení zprávy mě dostatečně probralo a nakoplo.

Byl tady, měl čas a rád by se mnou šel na tu procházku.

Spánek je sice jeden z mých největších a nejoblíbenějších koníčků, ale takový budíček bych si klidně nechala líbit častěji.

+ + + + + +

Takže nakonec jsem zůstala přes noc. Lukáš objednal večeři a pak se postaral o to, abych svého rozhodnutí nechodit domů nelitovala. A je rozhodně lepší probouzet se ráno vedle něj než v prázdné posteli.

"Ahojky, sparťanko," přivítal mě v úsměvem, jakmile jsem na něj druhý den poprvé zamžourala.

"Hmm," zabručela jsem spokojeně a zase jsem zavřela oči. "Dobrý ráno."

"Je skoro dvanáct ty ráno," poučil mě pobaveně a líbnul mě na odhalené rameno. "Na chvíli musím, hned jsem zpátky," informoval mě pak.

Zamručela jsem, aby věděl, že to beru na vědomí, a zahrabala jsem se hlouběji pod peřinu, aby na mě netáhlo. Slyšela jsem ještě, jak se uchechtnul (pravděpodobně mé osobě), a pak už se odporoučel, zatímco já jsem se dál spokojeně rozvalovala a naslouchala jsem povědomým zvukům, které se ke mně linuly pootevřenými dveřmi. Jeho rodiče už museli být doma a někdo z nich se koukal na televizi.

A pak mi najednou došlo, co to je.

Prudce jsem se posadila a zaposlouchala jsem se. Jasně, nemohlo to být nic jiného a pohled na hodiny mi to ještě potvrdil. Vyhrabala jsem se zpod peřin, natáhla jsem na sebe to nejnutnější (kalhotky a první triko, které mi přišlo pod ruku) a vydala jsem se za zvukem.

Za chvíli jsem doputovala do obýváku, zamračila jsem se na obrazovku a posadila jsem se vedle překvapeného Lukášova otce.

"To hrajem tak špatně, nebo je to další den blbec?" zeptala jsem se, oči už beznadějně přilepené k hokeji, který se pro nás momentálně nevyvíjel moc dobře.

Chvíli neodpovídal, ale nakonec se ozvalo: "Den blbec. Nic jim tam nechce spadnout."

Přikývla jsem, podepřela jsem si bradu a přimhouřila jsem oči, abych na to trochu líp viděla (protože už jsem dávno měla navštívit oční, ale naděje a lenost umírají poslední*… v tomhle případě hlavně lenost).

"Ofsajd," zabručela jsem a vzápětí se ozvalo zapískání čárových. "Děkuju."

Pak už jsem do toho komentátorům nekecala (proti rozhodčím jsem chvílemi trochu protestovala) a nechala jsem se hokejem dokonale zhypnotizovat, takže jsem samozřejmě přeslechla, když mě Lukáš začal shánět. Znáte to, když si sice všimnete, že po vás někdo něco chce, a možná na to dokonce dokážete zareagovat, ale jenom v duchu a chvíli vám trvá, než si uvědomíte, že ten druhý na tom s telepatií pravděpodobně není o moc líp než vy. Takže když na mě Lukáš zavolal, nějakou dobu jsem si vystačila s tím, že jsem to vzala na vědomí.

"Noo?" ozvala jsem se konečně, když byla hra přerušená kvůli zakázanému uvolnění a moje pozornost se tak mohla víc zaměřit na interakci s okolím. Slyšela jsem, jak si pro sebe něco zamumlal a zamířil k nám, ale neměla jsem potřebu zvedat oči od obrazovky, když se zarazil kdesi ve dveřích.

"Nechceš se připojit?" zeptala jsem se o komerčce a ohlédla jsem se po něm. Ohromeně sledoval scénu před sebou, ale pak několikrát zamrkal a překvapení se rychle změnilo v pobavení. "Co je?"

"Všimla sis vůbec, co máš na sobě?" zazubil se.

Zamračila jsem se na něj a podívala jsem se dolů. Na jeho slávistické triko.

"Fujtajxl," okomentovala jsem to, reflexivně jsem rozpažila, jako by mi látka mohla ublížit (a vsadila bych boty, že skutečně mohla), a znechuceně jsem nakrčila nos. Do konce třetiny ale zbývalo už jen pět minut, a tak jsem v rychlosti zhodnotila situaci a usoudila jsem, že to tu chvíli ještě vydržím. Slávistický nebo ne, nejsem takový exhibicionista, abych to kvůli sparťanskému přesvědčení shodila přímo před Lukášovým otcem, když na sobě v podstatě nic jiného nemám.

"Náhodou ti to sluší, víc než ty tvoje, měla by ses zamyslet nad svým vkusem," mrknul na mě.

"Nech si zajít," doporučila jsem mu a otočila jsem se zpátky k televizi, protože se pokračovalo ve hře a navíc jsme měli hrát přesilovku - ideální příležitost snížit aspoň na 2:1. "O přestávku to shodím. Teď pojď fandit, musíme to otočit."

Pak jsem ho zase vypustila z hlavy a soustředila jsem se jenom na hokej. Kluci přesilovku sehráli dobře a po necelé minutě konečně skórovali, takže jsme si s ostatními hezky zakřičeli, všichni jsme si plácli a já se trochu nervózně zazubila na Lukášovu mamku, která se přišla podívat, proč tak řveme.

Ještě před vhazováním se Lukáš přemístil ze svého původního místa v křesle ke mně na gauč, přitáhnul si mě k sobě a na oslavu mě políbil, ale potutelný úsměv, který mi pak věnoval, se mi nezdál.

"Co je?" zeptala jsem se ho a podezřívavě jsem si ho prohlédla, ale nic neobvyklého jsem neobjevila.

"Nic," zavrtěl hlavou a kývnul bradou k televizi. "Koukej, už hrajou."

Zamračila jsem se na něj, ale hodila jsem to za hlavu a radši jsem pořádně fandila klukům, když konečně zlomili prokletí a procpali kotouč do brány. A radovala jsem se před přestávkou ještě jednou, takže když konečně skončila třetina, málem jsem si nevzpomněla, že bych se měla jít převléknout.

"Mám ti jít pomoct?" nabídnul se Lukáš, když jsem poplašně vyskočila na nohy, a blýsknul po mně širokým úsměvem.

Ušklíbla jsem se a zavrtěla jsem hlavou. "Ne, to nebude potřeba, hned jsem zpátky," odmítla jsem a raději jsem se odporoučela vedle. S jeho "pomocí" by se to mohlo trochu protáhnout a chtěla jsem slyšet Davidův rozbor a rozhovory s hráči.

Posbírala jsem svoje oblečení, rychle jsem se do něj nasoukala a vrátila jsem se do obýváku. Lukáš si hrál s mobilem, ale slušně ho odložil stranou, když jsem se k němu posadila, usmál se na mě a posadil si mě mezi nohy. Opřela jsem se o něj, zaklonila jsem hlavu a na okamžik jsem zavřela oči.

"Takže?" brouknul mi do ucha. "Jsi ráda, že jsi zůstala?"

Spokojeně jsem zabručela. "Ale budu muset domů, až skončí hokej. Odpoledne mám rande se ségrou."

"Jo, odvezu tě. Opravdu, přísahám," dodal, když jsem mu přes rameno věnovala pochybovačný pohled. "Teď už by mi to neprošlo, spíš by ses sebrala, probodla mě tužkou a odešla pěšky."

Zasmála jsem se. "Aspoň že si to uvědomuješ."

"A ty si uvědomuješ, jak zvráceně zní, když řekneš, že máš rande se ségrou? Kdybych tě neznal a nevěděl, jak to myslíš..."

"Ale na kdyby se nehraje," přerušila jsem ho. "A já mám štěstí, že mě znáš."


Dokoukali jsme spolu hokej, ještě jsme to spolu trochu oslavili, protože kluci nakonec vyhráli 4:3, a pak už mě opravdu konečně odvezl domů. Tam jsem trochu poklidila, naobědvala jsem se s rodinou a chvíli po třetí hodině jsem otevřela dveře Sáře.

"Ciao, ségra!" pozdravila jsem ji nadšeně a očekávala jsem odpověď ve stejném stylu.

Jenže Sára na mě místo toho rozzlobeně vykulila oči a po dlouhém nádechu se na mě obořila: "DOMINIKO!"

Polekaně jsem se přikrčila a zmateně jsem zamrkala. "Co je?" zeptala jsem se, zatímco hlavou mi proletělo množství katastrofických scénářů, co jsem mohla (ne)udělat. Slíbila jsem něco a totálně jsem na to zapomněla? Měly jsme se včera sejít, ale Lukáš mi to svým únosem a následným večerním programem na usmířenou dočista dostal z hlavy? Napadlo mě spoustu dalších možností, ale nic z toho mi nepřišlo reálné.

"Jednou vlezu na tu praštěnou síť pro sociály a hned málem dostanu infarkt!" pokračovala Sára.

Pořád jsem tomu nerozuměla. "A já za to můžu?"

Teď překvapeně mrkala ona. "Ty o tom nevíš?" zeptala se zaraženě.

"O čem?" naléhala jsem. Začínalo mi to trochu brnkat na nervy - očividně se stalo něco, co Sáru pěkně rozhodilo, nejspíš to souvisí se mnou a já o tom nemám nejmenší tušení.

"Aha… no, myslím, že by ses měla podívat na facebook."

Zamračila jsem se, ale bez dalších otázek jsem ji odvedla k sobě do pokoje, kde jsem zapnula, respektive probudila notes a otevřela jsem facebook. A rychle jsem pochopila.

Mezi nejnovějšími příspěvky na mě čekala fotka. Mě. V Lukášově slávistickém tričku.

Ohromením mi spadla čelist. On to normálně vyfotil! A kdyby to jenom vyfotil - on to vyfotil a zveřejnil na idiotským facebooku, kde se k tomu může dostat bůhvíkdo jenom kvůli reakci bůhvíkoho! A ještě k tomu napsal (úmyslně) zavádějící komentář 'Fandíme… :)'!

"Já ho zabiju," vydechla jsem. "Já ho normálně zabiju…"

"To udělej!" podpořila mě Sára a několikrát souhlasně kývla hlavou. "Málem mě to stálo život!"

Ještě chvíli jsem to vstřebávala, pak jsem pomstychtivě přimhouřila oči a napsala pod fotku svůj vlastní komentář: 'Jsi mrtvý Sob…'





* Další hláška z Kala Leandrose. Jo, hlášek z filmů a dalších, které prostě a jednoduše jen kopíruji, nevlastním, je tu habaděj a neodkazuji na ně, ale Kala prostě musím propagovat. :D Vážně, lidi, přečtěte si to! ;)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mais Mais | Web | 28. března 2015 v 20:51 | Reagovat

Zaprvé - dokonalost sama.
Zadruhé - válím se smíchy po balónu a...
Zatřetí - Wohoooou! *-*

(Ale vážně, spokojeně se tu křením na obrazovku a právě jsem udělala svůj čtecí rekord v rychlosti přečtení ^^ Přišlo mi to krátký, měla by sis pospíšit s další kapitolkou, než dostanu absťák XD)

PS Joo jaro, miluju jaro, užívám si jaro.

2 Khaculinka Khaculinka | 1. dubna 2015 v 16:54 | Reagovat

nádhera :3 rozhodně se psaním nepřestávej :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama