colours of my heart #4

23. března 2015 v 13:44 | Zumi |  colours of my heart
Je jaro! ^^
Nic nám tu ještě pořádně nekvete, protože tu máme (jako obvykle) pěkný sucho, ale to první osvěžující jarní deštíček změní. :) Každopádně je jaro, a i když zimu miluju, na pořádný, správný jaro žádný jiný období nemá. ^^ Jenom už se nemůžu vymlouvat, že je kosa, a musím začít běhat... :D
Koukali jste na zatmění? :)
A docela by mě zajímalo, jestli to čte ještě někdo vedle Mais. :D



Na fotbal jsem měla jít za dva týdny, ale nakonec z toho sešlo. Asi po týdnu totiž Lukáš napsal, že si na tréninku udělal něco s kotníkem a minimálně měsíc si vůbec nekopne. Mrzelo mě to. Ne kvůli fotbalu samotnému, protože přiznejme si to, když v televizi skoro pořád dávají Bundesligu a čas od času Ligu mistrů, raději se doma podívám na své německé oblíbence, než abych sledovala místní fotbalové nadšence, ale pořád amatéry a poslouchala všechny ty fotbalové experty na tribuně, kteří všemu rozumí a všechno umí nejlíp. Ale přeci jen to byla možnost nahlédnout do Lukášova života a samozřejmě vidět i jeho samotného - co na tom, že jenom z dálky. Ale nedalo se nic dělat, Lukáš byl zraněný a fotbalově indisponovaný a já neovládám léčitelské superschopnosti, takže si holt budu muset počkat.

Stejně jsem se musela konečně začít učit, abych tu maturitu úplně neprokaučovala. Dosud jsem víceméně nic navíc neudělala, a když už mi zbývalo jen pár dnů, docela jsem si nadávala, že jsem se všem, kteří už v únoru plašili a důležitě chodili po školních chodbách s ohromnými deskami se zpracovanými otázkami, jenom zpovzdálí smála. Ale nakonec jsem zjistila, že nás učitelé, které jsme měli, na maturitu připravovali opravdu dobře, a bohatě stačilo jen podívat se na to o svaťák. Po pár dnech jsem to měla úspěšně za sebou a naopak před sebou jsem měla nejdelší prázdniny svého života.

A mohla jsem s Lukášem jezdit až do zblbnutí třeba tam a zpátky (teda za předpokladu, že bych měla dost peněz na rozhazování).

+ + + + + +

"Hele, spisovatelko, kdy nám konečně taky dáš něco přečíst?"

To bylo absolutně mimo všechna probíraná hospodská témata, takže jsem obdařila Kubu ohromeným pohledem a obočí mi přitom vyletělo vysoko nad své obvyklé posazení. "What?" využila jsem další ze svých oblíbených filmových hlášek. "Never!"

Kuba si odfrkl. "Tohle si nech pro někoho jinýho. Lukáš říkal, že to bylo fakt dobrý. Přece nemůžeš napsat knihu, když to nechceš dát nikomu přečíst."

To, že napsat knihu může každý, jde o to, kdo ji dokáže vydat a prodávat, jsem nechala stranou a soustředila jsem se na druhou část jeho výroku.

"Někomu jsem to přečíst dala," upozornila jsem ho. "Ale nemám ponětí, proč byste to měli číst zrovna vy, když moji vlastní rodiče četli jen zlomek."

"No jo, taky rodiče," mávnul nad tím rukou, jako by se nejednalo o lidi, kteří mě vždycky ve všem podporovali a kterým vděčím za svou existenci. "Jenom nechceš, aby zjistili, že jejich malá nevinná dceruška jim vyrostla a píše o vlastním Greyovi, nebo jak se jmenoval ten týpek z Padesáti odstínů šedi."

"What?" vyjekla jsem znovu, o dost zhrozeněji, a dotčeně jsem se na něj zašklebila. "Přesně tohle je důvod, proč si to ty nepřečteš nikdy. Padesát odstínů šedi? Seriously?"

"No tak promiň, já to tak nemyslel, vždyť mě znáš. Ale přece už se Sobem spíš docela dlouho, mohla bys nám trochu věřit."

Trucovitě jsem si založila ruce na prsou, zamračila jsem se a zabodla jsem pohled do stolu. Dál jsem se s ním nehodlala bavit. Nevěděl, co pro mě znamená i ta nejjednodušší věta a že prostě nejsem někdo, kdo by se tím chlubil kdekomu. Dlouho trvalo, než jsem se se svými výtvory podělila se svou nejlepší kamarádkou, a ještě déle, než se k tomu dostaly i další. Svojí rodině jsem to neukázala roky - možná jsem je nechtěla zklamat, vyděsit a svým způsobem se ztrapnit. A on si houkne a já mu hned dám všechno přečíst? Jo, tos uhod.

Lukáš se nade mnou naštěstí slitoval a přispěchal mi na pomoc. "No vidíš, já s ní spím, ale stejně mě nechala čekat pěkně dlouho."

A nechala bych ho čekat klidně ještě déle, kdyby neobjevil můj sešit, kam jsem sepisovala nápady a úryvky, než se mi z nich začal skládat smysluplný příběh s hlavou a patou, a nedonutil mě ukázat mu i zbytek. Dlouho jsem mu odolávala, a když jsem byla poražena, ještě déle jsem trucovala, ale usmiřování mu jde ještě lépe než vydírání. A navíc vypadal, že ho moje výtvory vážně baví číst (zvlášť když zjistil, že mě k několika z nich inspiroval on sám), takže jsem překousla způsob, jakým se k tomu dostal, a začala jsem si užívat nadšené podpory dalšího blízkého člověka.

"Fakt ne?" zeptal se Kuba zklamaně. "Vážně mě pošleš do háje?"

Ti dva se museli učit vydírat společně, protože na mě hodil stejně smutné oči, jako míval ve zvyku Lukáš.

"Buď trpělivej a dej mi čas," poradila jsem mu. Jestli se opravdu učili spolu, bude to stejně jen otázka času, protože takový Lukáš ze mě nakonec vždycky dostane, co chce. Ale přece se nevzdám bez boje.

Navíc mi "za odměnu" a v rámci nové přesvědčovací kampaně Kuba objednal pivo. Najdou se i výhody.

+ + + + + +

Bylo to zvláštní. Osm let jsem chodila na gympl do jedné třídy, vyrůstali jsme spolu, dospěli jsme spolu, a když jsme se všichni vážně znali a věděli jsme, že s tím si vždycky hezky pokecáme, ten nám vždycky pomůže s úkoly, tamten si vyslechne naše problémy a onen nás vždycky rozesměje, když už jsme si zvykli vidět se dennodenně několik hodin a užívali jsme si to, najednou jsme se měli prostě rozloučit a jít si každý svou vlastní cestou.

Hned po maturitě jsme si udělali oslavu a rozlučku. Slíbili jsme si, že se budem vídat, protože přece osm let! A ještě těch zásadních, během kterých jsme víceméně všichni z těch praštěných dětských let, kdy jsme všichni byli ještě "malí a blbí", vyrostli v krapet moudřejší jedince. To se jen tak nezapomíná a nezahazuje za hlavu.

Pak jsme se sešly ještě s holkami, se kterými jsme se bavily nejvíc (protože i když jsme nakonec byly neuvěřitelně fajn třída, stejně u nás fungovala jistá forma škatulkování - s někým si člověk přirozeně sedne víc a s někým míň), na vlastní, soukromější rozlučce, než se rozprchneme na prázdniny do nejrůznějších koutů světa.

Měl to být náš suprový společný večer, symbolicky poslední gymplácká a první postgymplácká dívčí jízda, takže když Kiki přišla s tím, že Lucka nedorazí, se Sárou jsme se rozhodly nenechat to jen tak.

"Počkej, tak já jí zavolám, a když bude protestovat, můžem ji jít přepadnout domů," navrhla jsem a hned jsem začala po kapsách hledat mobil. "Z toho se jen tak nevyvlíkne, holka jedna, tohle jsme si nedomluvily!"

Ostatní se shlukly kolem a sypaly na mě návrhy nejrůznějších výhružek, zatímco já rychle otevřela kontakty a vytočila Lucčino číslo.

"Nebere to," nahlásila jsem holkám asi po pátém zazvonění, ale nepoložila jsem to - byla jsem rozhodnutá (a nejen já), že sem Lucku nějak dostanem, a tohle byl krok číslo jedna. Pokud nevyjde, budeme muset přistoupit na radikálnější řešení.

Dlouho to na mě z telefonu jen protivně tůtalo, ale když jsem to užuž chtěla vzdát, ozvala se odpověď.

"Nooo?"

Celá jsem zkoprněla a vytřeštila jsem oči. Teda vždycky jsem věděla, že telefony trochu zkreslují zvuk (a vždycky mě zajímalo, jak asi zní můj), ale štípněte mě a prašťte palicí, tohle byl tutově mužský hlas. Hluboký, sympatický a až do morku kostí známý (i když jsem si ho teď vůbec nedokázala zařadit, a to mi neuvěřitelně cuchalo nervy) mužský hlas. A momentálně taky pěkně podezřívavý.

"Luci?" zeptala jsem se, i když to evidentně Lucka nebyla. Ale na takovou situaci jsem nebyla připravená a v tom hlubokém šoku mě vůbec nenapadlo, co bych měla dělat. Volala jsem Lucce! Očividně to Lucka nezvedla, ale volala jsem jí, tak co je tohle za habaďůru?

Člověk na druhém konci se zasmál. "Jsem si docela jistý, že Lucka nejsem, Domi," podotkl mírným, přátelským tónem a mně to konečně sepnulo.

Nevolala jsem Lucce. Když jsem zadávala její jméno, respektive první tři písmena jejího jména (jelikož jinou Lucku v kontaktech nemám), c mi v tom "vydíracím nadšení" muselo nějak vypadnout, takže jsem vytočila číslo prvního člověka, kterého telefon našel s písmeny l a u.

Lukáše.

"Ježkovy zraky promiň!" vyhrkla jsem a během okamžiku mi zrudly tváře - hrdost a schopnost snášet trapasy se navzájem vylučují a já mám hrdost pevně zakódovanou v genech. Tohle byla katastrofa. "Moc se omlouvám, jsme s holkama ve městě a Lucka nedorazila, to je kamarádka, volala jsem jí, abychom ji sem nějak dostaly, ale dovolala jsem se tobě, takže jsem evidentně nevolala jí, ale omylem jsem vytočila tebe a -"

"Zpomal holka, začínám se v tom ztrácet," zasmál se a přerušil tím moje blekotání.

Nervózně jsem se usmála, prohrábla jsem si vlasy a přinutila jsem se trochu se uklidnit. "Jo, promiň. Prostě jsem ti zavolala omylem, moc mě to mrzí."

Myslela jsem, že tím to bude vyřešené, rozloučím se a já se budu moct jít úplně v klidu zahrabat hluboko pod zem. Ale asi jsem si to myslela jenom já.

"Takže já jsem omyl, jo?" zeptal se a jeho veselý, přátelský tón se vmžiku změnil na smutný a zklamaný. "A ještě navíc tě moc mrzí, žes mi zavolala..."

Hrál to na mě, ale v tu chvíli zněl tak neuvěřitelně zdrchaně, že jsem se musela obhájit. "Tak jsem to nemyslela," zabručela jsem. "A ty to určitě moc dobře víš a hrozně to překrucuješ, takže si to nech a přestaň ve mně vyvolávat výčitky svědomí."

"Tak já mám radost, že mi voláš, pak se dozvím, že jenom omylem a že se mnou vůbec mluvit nechceš, a ještě mi vynadáš, když mi to je líto." Hluboce si povzdechnul. "Teda to bych od tebe nečekal."

Povzdech jsem mu oplatila, ještě jsem ho doprovodila otráveným zasténáním a pak jsem přistoupila na jeho hru.

"Z hloubi duše lituji, jestli jsem tě ranila, omlouvám se a pokusím se to napravit," vyjmenovala jsem. "Ale musíš si vymyslet jak."

"To už je lepší," pochválil mě spokojeně. "Hmm… takže mi dlužíš laskavost. Neboj, to já si něco vymyslím!"

Uchechtla jsem se. "To je mi jasný. Takže odpuštěno? Můžu to položit a zavolat tý Lucce, nezraním tím tvoje srdce?"

"Myslím, že to přežiju. Minimálně si to pak u tebe vyberu později. Užij si večer."

Taky jsem mu popřála hezký večer, položila jsem to a ulevila jsem si tlumeným, ale protáhlým (písknutím) "Do hájeeeeeee!". Pak jsem svým zmateným kamarádkám vysvětlila, že jsem omylem vytočila špatné číslo a místo Lucce zavolala kamarádovi (Sára na mě spiklenecky pomrkávala a Niki, která jako správný špión něco tušila, si mě zamyšleně přeměřovala pohledem), takže se nic neděje, jen to musím celé zkusit znovu.

Napodruhé už jsem si dávala sakra pozor, komu volám, a vyhrožování jsem přenechala Sáře, protože jsem byla pěkně vyvedená z míry a potřebovala jsem si nejdřív zase trochu uspořádat myšlenky. Ale povedlo se - já se celkem rychle vzpamatovala, Sára Lucku ještě rychleji překecala, takže se k nám za pár minut připojila, a všichni jsme si večer opravdu užily.

A Niki ze mě cestou domů vyšťourala, kdo to byl a jak se věci mají.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mais Mais | Web | 23. března 2015 v 15:09 | Reagovat

I need a heroooo, to save my liiiife!!!
Thank you Zumi :)

You save just in time!

Tak jo :D Myslím, že se mi vývoj situace velice zamlouvá :D

(A vedle mě nikdo nesedí, dávám si bacha, protože nesnášim, když mi někdo kouká na monitor... Ale jestli chceš, někoho sem došťouchám, muhehe XD)

2 Mais Mais | Web | 23. března 2015 v 15:10 | Reagovat

Proč tu jen nejde opravovat překlepy jako na skypu..? Domysli si prosím... XD

3 Zumi Zumi | Web | 23. března 2015 v 15:46 | Reagovat

[1]: I need a hero to save me nooooow!!! :D Dobře, myslím, že to mě těší. :D Taky to nesnáším (a mamka to naneštěstí nemůže/nemohla pochopit). :D Na jednu stranu by to asi bylo solution, ale zahnalo by mě na zbytek života neznámo kam pod zem, tak nevím... :D

4 Xoxo Xoxo | 26. března 2015 v 18:25 | Reagovat

No já na zatmění koukala a stála jsem s černým papírkem od starýho filmu na balkoně tu hodinu snad bez hnutí :D. Bylo to fakt krásný, takový magický a já pořádně nevěděla jak může svět existovat a my na něm když se ve vesmíru dějou takovýhle věci, ale to jsou zas jenom moje úvahy :D

5 Zumi Zumi | Web | 26. března 2015 v 20:23 | Reagovat

[4]: Miluju všechny tyhle vesmírný úkazy, noční oblohu, hvězdy a uvažování o vesmíru. ^^ Vždycky mě to dokonale uklidní. Když si člověk uvědomí, že přes všechnu svou "důležitost" je jen miniaturní smítko, který nějakým zázrakem (nebo náhodou XD) žije, jak nicotný jsou ve skutečnosti všechny naše problémy... A kdo ví, jak to celé funguje. Everything's possible. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama