colours of my heart #3

14. března 2015 v 18:54 | Zumi |  colours of my heart
Další (kraťoulililinká) kapitolka. Enjoy it. :)



"Ciao," zahuhlala jsem do telefonu se štětcem mezi zuby.

Chvíli vládnulo rozpačité ticho, nakonec se ale ozval Lukášův hlas: "Můžeš někam vypadnout? Mám zrovna čas."

Ušklíbla jsem se, vyplivla jsem štětec do ruky, aby mi bylo rozumět, a podívala jsem se na jedinou čárku na čtvrtce. "Ne tak docela," odpověděla jsem.

"Ale no tak! Víš, kolik mám volnýho času!"

"Vím. A mrzí mě to, ale konečně jsem se pustila do malování a potřebuju toho návalu inspirace a nálady využít." Z druhého konce se ozvalo jen nespokojené bručení. Chápala jsem ho - Lukáš měl skutečně málo volného času, protože spoustu hodin denně musel tvrdnout na nejrůznějších autobusácích a samozřejmě v samotném autobuse, a to málo musel rozdělit mezi fotbal (aktivní i fandění), mě, své přátele a svou rodinu. A já měla zase svoje vlastní povinnosti, takže takhle přes den jsem ho v týdnu moc nevídala. Proto jsem taky po krátkém zaváhání navrhla: "Můžeš se stavit u mě, jestli mě vážně tak nutně potřebuješ vidět." Trochu jsem to zveličovala, ale ve skutečnosti jsem ho až bolestně moc chtěla vidět já sama.

Neodpovídal. Dokonce tak dlouho, že jsem oddálila telefon od ucha a zkontrolovala displej, jestli mi to nepoložil. "Ne, k vám nepůjdu, tvoje mamka mě nemá ráda," ozvalo se nakonec. "A vlastně ani tvůj taťka."

Překvapeně jsem zamrkala. "Cože? Jak jsi na to přišel?"

Slyšela jsem, jak si odfrknul, jako by nevěřil vlastním uším, že mu takovou otázku pokládám. "Vážně na to musím odpovídat? Neříkej mi, že sis nevšimla, že ze mě vůbec nemaj radost."

Nebyli z něj zrovna nadšení, to je pravda, ale nesli to docela statečně. "No, asi měli trochu jiné představy o klukovi, kterého si přivedu domů," uznala jsem rozpačitě. Třeba že nebude starší o celých šest let, ale maximálně tak o dva o tři. Nebo že to nebude fotbalista (aspoň mamka o nich nemá valné mínění). Tetování a jeho náušnice tomu taky moc nepřidaly a rozhodně je určitě nikdy nenapadlo, že to bude slávista (a navíc fotbalový a poněkud radikální).

"Trochu jiné představy?" zopakoval nevěřícně. "Když jsi mě jim představovala, vypadali, jako by se před nimi zhmotnil nějakej superpadouch a tys k němu přihopsala a oznámila jim, že s ním čekáš dítě."

Přirovnání zajímavé, ale přestávalo mě to bavit a navíc jsem tím jenom zbytečně ztrácela čas. "Takže přijdeš, nebo se bojíš, že se na tebe taťka domluvil s Thorem?"

Několik vteřin mlčel a přemýšlel, pak si dlouze povzdechnul a něco si pro sebe zabručel. "Jsem tam za dvacet minut," rozhodl nakonec.

+ + + + + +

Ode dne, co jsme si "potykali", se moje tradiční místo posunulo dopředu. Teda samozřejmě jen v případech, kdy jel on, jinak by změna neměla moc smysl.

Vídala jsem ho jen málokdy a navíc vždycky jenom na chvíli, ale každou drahocennou minutu jsem si užívala. Povídali jsme si o všem možném, hecovali jsme se ve fotbale i v hokeji (všeobecně v těch fanouškovských záležitostech) a jeho modré oči a hezký úsměv se mi rychle dostávaly pod kůži. Upřímně řečeno mi k dobré náladě stačilo vidět ho i z dálky přes sklo, takže když jsem vypozorovala, v kterou dobu nejčastěji jezdí, přizpůsobila jsem tomu svoje obvyklé procházky k vodě. Stejně bych ven šla, s novým časovým rozvrhem jsem aspoň někdy měla bonus v podobě usměvavého řidiče a přátelského zamávání, tak proč ne?

Jasně, že jsem si nepřipustila, že by ty radioaktivní, slunečné nálady, které měl na svědomí, mohly znamenat něco víc. Usilovně jsem se přesvědčovala, že to vůbec nic není. No a co, že mě tyhle multifanouškovské páry složené z dvou klubových protipólů vždycky neuvěřitelně fascinovaly. Už jsem se do jednoho slávisty zamilovala a moc slavně to nedopadlo, s dalším už takovou chybu neudělám. Navíc tenhle konkrétní slávista byl hned o několik úrovní nepravděpodobnosti výš - rovnou ultras, o několik let starší a vesměs neznámý člověk. Nejdřív mě vůbec nenapadlo nad něčím takovým uvažovat a pak jsem to (z principu) odmítala (byla jsem přece hezky trpaslicky rozhodnutá, že moje budoucí druhá polovička se mnou vytvoří jeden dokonalý sparťanský celek).

Ale jak se ukázalo, vůbec nezáleželo na tom, co mě napadlo a co ne, nakonec jsem si to musela přiznat.

Zamilovala jsem se do Lukáše praštěnýho slávisty Sobotky. Nepravděpodobnost vyhrála a já jsem obdržela nového vesmírného kouče, protože ten původní musel umřít smíchy.

Svěřila jsem se s tím jenom Sáře. To ona mě ve všem podporovala, to ona si na něj se mnou párkrát počkala a to ona se mnou před maturitou jela do Prahy, když mi na lístek načmáral své telefonní číslo. Aby mi mohl napsat, kdy budou hrát ve městě a já mu budu moct jít zafandit na stadion.

+ + + + + +

"Nemůžu uvěřit, že se díváme na pohádku," zamumlal nespokojeně.

Pootočila jsem se v jeho objetí, abych mu viděla do tváře, a významně jsem na něj povytáhla obočí. "Je to Vzhůru do oblak," opáčila jsem. "A líbilo se ti to, pokud si to dobře pamatuju."

"Ale to ještě neznamená, že se na to musím koukat padesátkrát."

"Koukáme se na to teprve potřetí," opravila jsem ho. "Já spíš nemůžu uvěřit, že moje tvořivá nálada skončila takhle."

Totiž že jsem se místo namalování obrazu přidala k Lukášovi do postele a na notesu jsem pustila Vzhůru do oblak, protože jsem to už dlouho neviděla. Vážně jsem chtěla pokračovat v práci, když jsem ho k sobě zvala, ale jednoduše to nešlo - natáhnul se mi do postele a já se vůbec nemohla soustředit, protože většinu mé pozornosti přitahoval on svým hypnotizujícím pohledem a svým jedinečným, napůl hravým, napůl svůdným úsměvem (a taky pruhem odhalené kůže na břiše, protože se mu při tom spadnutí do peřin vyhrnula košile a samozřejmě vůbec neměl potřebu zase se zahalit a ulehčit mi to).

Probodla jsem ho vyčítavým pohledem. "A ještě si stěžuješ," zafňukala jsem.

Zazubil se, něžně mě štípnul do nosu a políbil mě na čelo. "Už mlčím," slíbil mi.

"Čestný skautský?"

"Taky mi ukážeš něco, co jsi ještě nikdy nikomu neukázala?"

+ + + + + +

Měla jsem jeho číslo.

Druhý den ve škole jsem hopsala tak nadšeně, až se mě Lucka zeptala, co se stalo. Myslím, že jsem odpověděla, že mám prostě radost, a to byla pravda, jenom ne kompletní. Ale skutečně jsem měla radost. Mohli mi říct, že se rozhodli zrušit nám svaťák a že budem maturovat už příští týden, a asi by to se mnou nehlo. Měla jsem jeho číslo a taky zprávu, kde mimo jiné psal i: "jsem rád, že ses ozvala".

Měla jsem aspoň špetku naděje, že by to nemuselo skončit dřív, než vůbec něco začne.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mais Mais | Web | 14. března 2015 v 20:08 | Reagovat

Konečně jsem se k tomu dostala, u toho našeho rodinnýho 'srazu' jsem málem umřela, jak se to protáhlo :D Večeře po francouzsku... :D

Huháááá!!! Je to tady, je to tady, je to tady!!! A je to perfectooo! Ať se jdou všichni bodnout ^^ To je můj svět! Jo tohle je náš svět! (á la 'krov' z Up XD) Oficiálně se nemůžu dočkat čtvrté části.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama