Nějaký plus na zpoždění?

13. července 2013 v 0:32 | Koizumi Michiyo |  Drabble
Ciao děcka!
Jsem tu na skok, vlastně se jdu opět rozloučit - zítra odjíždím na týden pryč a pravděpodobně hned těsně potom odjedu na týden až dva do Alp, takže vážně nevím, jak to bude. Nápady mám, teď jen přestat připisovat ke každýmu trochu a poskládat něco smysluplnýho dohromady.
Doufám, že vás tahle drobnůstka (poměrně dlouhá na to, že to opravdu je drobnůstka a zároveň ji vydávám za drabble XD) aspoň trochu potěší, jinak si ale UŽÍVEJTE PRÁZDNINY a nazdar! ;)
PS (když už jsem se takhle rozkecala XD): Taky máte dojem, že tomu Kishimotovi definitivně šiblo? Jako (zřejmě doživotní) Sasuke-fan jsem měla radost, že se konečně vzpamatoval, ALE víceméně hned se vytasil s tím svým novým plánem, který se už zase dží docela tradičního postoje 'nepřehání to už?' nebo 'to jako really?!' anebo jen jednoduchého, ale všeříkajícího Oo. Nehledě na to, že mu přestávám věřit, že mrtví jsou mrtví a je od nich pokoj, se vším tím oživováním (ale zajímavý je, že který bych ráda viděla obživlí, jsou vesele mrtví pořád). Ah, končim - zdar! :D


slova: rozzářený, výbuch, lucerna, napětí, konec

"Osobní vlak číslo…" Ženský hlas doplňoval zbytek informací, ale já ho dál nevnímala a nervózně jsem zabubnovala prsty o zem, abych trochu vyventilovala napětí. Byla jsem neskutečně utahaná, takže rychlík, na který jsem čekala, měl přirozeně už šestnáct minut zpoždění. Nepřekvapovalo mě to - zvykla jsem si, že pro mě obvykle zákony schválnosti mají připraveny jeden dva podrazy. Ten největší ovšem už neměly v rukávu, ale seděl přímo naproti mně.
Tmavovlasý klučina se opíral o protější zeď pod starožitnou, poměrně nepatřičnou lucernou a vypadal stejně unavený jako já. Většinu času odpočíval se zavřenýma očima, takže jsem mohla spokojeně obdivovat jeho tvář a snažit se ovládnout radioaktivní výbuch, který mi vesele bublal nitrem.
A pak najednou upřel dokonalé, zelenohnědé oči přímo na mě a mně se to ovládnutí málem nepovedlo, zvlášť když se na jeho tváři objevil upřímný úsměv a já na to téměř současně s ním odpověděla stejně, aniž by k tomu mozek vydal povel. Překvapilo mě to tolik, že jsem málem přeslechla hlášení, že se můj rychlík konečně rozhodl dorazit.
Klučina naproti se ale už zvedal, a tak jsem taky rychle vyskočila na nohy a posbírala si věci. Když jsme se potkali u stejných dveří stejného vlaku, nemohla jsem odolat rozzářenému úsměvu a zvědavému pohledu do jeho přátelského obličeje.
A slíbila jsem si, že tohle rozhodně nebude konec.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mikeira Mikeira | 13. července 2013 v 8:38 | Reagovat

Moc pěkný! :D
Taky si užij prázdniny...

2 Liliane Sarah Fric Liliane Sarah Fric | Web | 15. července 2013 v 11:51 | Reagovat

Nádhera :D Ostatně, jako vždycky :p

3 Ráďuše Ráďuše | Web | 15. července 2013 v 15:08 | Reagovat

Z mangy by mě šlehlo, asi už to nevydržím, jestli tam příště nenajdu nic pořádnýho, tak to nebudu číst - to je samozřejmě blbost, budu to číst :D ale fakt mě s tím dost vytáčí. Taky krásný prázdniny :)

4 M. M. | 16. července 2013 v 19:34 | Reagovat

Absolutně perfecto! Nevím, jestli si budeš pamatovat, jakou jsem dnes měla náladu, ale aspoň o kousek jsi ji zesluníčkovatěla ;) Děkujííí =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama