What's written in ice 2

26. prosince 2012 v 21:14 | Koizumi Michiyo |  Jednorázovky
Tahle povídka je víceméně taková oddechovka, takže tenhle díl je opravdu ultrakrátkej. XD¨
Ale stejně - aspoň něco. ;)
Jinak - co vám Ježíšek nechal pod stromečkem? XD A jak trávíte prázdniny? :) A taky vás tak irituje ten novej blog? Kdyby tady ten můj chudák už nezažil tolik a nebylo by mi líto jeho historie a tak všelijak, asi bych ho přesunula na někam jinam. Asi určitě...
Ale co, no... každopádně si užijte aspoň tuhle pidikapitolku. ^^

Sasuke stál přímo nade mnou s půlkou tváře schovanou do šály a starostlivě si mě prohlížel.
"Ahoj," vyrazila jsem ze sebe překvapeně; úplně jsem zapomněla, že se nezdravíme. "Jo, jasně, nic mi není. Jen mi to podklouzlo - jau!" To jsem se statečně usmála a pokusila jsem se znovu vstát, ale s o nic větším úspěchem.
Obočí se mu stáhlo k sobě, takže jsem tipovala, že se zamračil, a přikročil blíž ke mně.
"To vidím," zabručel a sehnul se, aby mi mohl pomoct na nohy. Na okamžik, na pouhých několik málo sekund jsem se octla dostatečně blízko na to, abych si mohla vychutnat jeho opojnou vůni, shodou okolností mou oblíbenou (neměla jsem ji ráda kvůli němu - zamilovala jsem se do ní v jednom z katalogů z Oriflamu naprosto nezávisle a měla jsem to štěstí (i když jak se to vezme), že ji měl Sasuke zřejmě taky v oblibě). Pak byla najednou pryč a já rychle zamrkala, abych z tváře vyhnala zasněný výraz.
"Jedeš autobusem v padesát?" zeptal se.
Přikývla jsem a usilovně jsem se snažila ovládnout slzy a bolest.
"To máš ještě tři čtvrtě hodiny," zkonstatoval a stále mě jednou rukou přidržoval, abych nešla k zemi znovu. "Pojď si radši sednout dovnitř." Hlavou kývnul k budově s rychlým občerstvením, restaurací a kavárnou v jednom a já znovu pouze přikývla.
Ještě se sklonil, aby sebral dvě nákupní tašky, které mi při tom pádu vylítly z rukou, a pomohl mi přes nebezpečnou klouzavou zónu. Mohl mě pustit, ke dveřím do restaurace bych to nějak dokulhala, ale neudělal to a šel se mnou až dovnitř. Odevzdaně jsem čekala, kdy se se mnou rozloučí a zase zmizí, a připravovala jsem se na bolestné zklamání, ale k mému překvapení se mnou došel k jednomu prázdnému stolku, odsunul mi jednu židli a on sám se posadil na druhou.
Nejspíš jsem na něj zírala až moc šokovaně, protože se najednou zarazil v rozvazování šály a zamyšleně stáhnul obočí k sobě.
"Čekáš na někoho?" zeptal se.
Rychle jsem zavrtěla hlavou a v duchu jsem snažila se namluvit si, že to nebylo až moc rychle a vůbec to nepůsobilo blbě a přehnaně. "Nečekám," odpověděla jsem, aby nedošlo k nějakému trapnému omylu. "Byla jsem tu s Hinatou, ale musela si ještě něco zařídit."
Přikývnul, šálu položil na stůl před sebe a sundal si bundu. "Já vím. Viděl jsem vás v autobuse," dodal.
Možná to byl jen můj paranoidní pocit, ale byla jsem přesvědčená, že si mě zkoumavě prohlédnul, jako by čekal, co mu na to řeknu. To bych taky ráda věděla… Bude znít dostatečně věrohodně, když budu tvrdit, že jsem si ho nevšimla, nebo mám vymyslet nějakou menší lež? V rychlosti jsem vyhodnotila situaci a usoudila jsem, že první varianta je až moc nejistá.
"Jo, všimly jsme si tě," odvětila jsem neurčitě a lehce jsem se pousmála. "Díky za pomoc, ale nechci tě zdržovat a…"
"Dojdu pro kafe," skočil mi do řeči a rychle si stoupnul. "Chceš taky?"
Ohromeně jsem na něj zírala, což mi oplácel trpělivým, tázavým pohledem. Až když se připomenul pobízejícím "Tak co?", dokázala jsem se vzpamatovat a vykoktat ze sebe: "Vanilkový latté, prosím."
Stroze přikývnul, otočil se a zmizel k pokladnám dřív, než jsem mu stihla dát peníze. Byli jste někdy zmatení? Vynásobte si to tak stokrát a přibližně pochopíte stav, do kterýho jsem se dostala. Jo, paráda - okamžitě se hoď do pohody, nebo dopadneš ještě hůř! Nějak jsem se posbírala, než se vrátil s dvěma plastovými kelímky, ze kterých se sympaticky kouřilo, a vděčně jsem si od něj převzala svoje latté.
"Díky," zamumlala jsem a posunula po desce stolu k Sasukeho místu několik mincí, jejichž počet přesně odpovídal ceně mé objednávky.
Posadil se, dal si peníze do kapsy a lehce se ušklíbnul. "Není za co, řekl bych."
S mírným úsměvem jsem si usrkla latté, ovšem vzápětí jsem zasyčela bolestí a rychle jsem kelímek položila na stůl. Svoje chuťové buňky jsem už ale zachránit nedokázala, a tak jsem se na horký nápoj nepřátelsky zamračila.
"Spálila ses?" ozvalo se z protější strany malého stolku. Vzhlédla jsem a ohromeně si Sasukeho prohlédla - nasadil tak neskutečně nevinný výraz ale zároveň provokativní, škodolibý tón, že se moje iluze o jeho vyspělosti slušně otřásla.
"Zrovna do tebe bych neřekla, že budeš mít takovou radost z cizího neštěstí," zabručela jsem, zatímco všechno uvnitř mě křičelo: 'Z mého neštěstí!'. Do háje, to je prostě moc! "Asi si budu muset poupravit názory…"
"Asi," připustil a dál mě pouze provrtával zkoumavým pohledem černých očí.
Fajn. Zčervenala jsem, přiznávám. Ale copak za to můžu? Jsem (do toho kluka) blázen, proboha! Měl by na mě brát ohledy (i když to by se o mé posedlosti nejdřív musel dozvědět, bez čehož se docela ochotně obejdu), ne mě naopak vystavovat takovým zkouškám! A jak má člověk bojovat s očima, které jsou jako černé díry? Tak temné, záhadné a přitažlivé, že prostě upoutají váš pohled, a když se dostatečně přiblížíte - chňap! Polapí vás a už vás nepustí.
To si to maluju hezkou budoucnost - navěky zamilovaná do kluka, který se o tom nikdy nedozví…
Usoudila jsem, že ticho jenom ještě víc upozorňuje na mé rozpaky, a tak jsem se odvážila zeptat: "A proč jsi sem jel ty?" Zrovna v sobotu… stejným autobusem… a proč se chceš vracet zase tím samým jako já?
Netvářil se uraženě ani povýšeně, že jsem si dovolila zeptat se ho. Jednoduše bezstarostně pokrčil rameny a usrkl si své kávy (s větším úspěchem než já, samozřejmě); trochu (chutné, chemické) pěny mu přitom ulpělo na rtu a i ten zlomek vteřiny, než si ji olízl, stačil k tomu, aby to přitáhlo můj pohled. Nebylo dobrý zírat mu na rty. Nebylo dobrý zírat na něj, ale ta tvář nebo oči byly pořád přijatelnější - dalo se ukecat, že v tom není nic neobvyklého. Rty? Ne!
"Tak různě," odpověděl. "Za bráchou, zábavou a tak."
Přikývla jsem a sklonila jsem se ke svému latté. Nechtěla jsem, aby nastalo ono pověstné trapné ticho, ale co jsem mohla dělat? Neznali jsme se tak dobře (trochu eufemismus pro pravdivější neznali jsme se vůbec), abych začala dopodrobna sondovat.
"A co ty s Hinatou?"
Vzhlédla jsem a nechápavě jsem se na něj pousmála.
"Kam jste jely vy dvě?" upřesnil.
Vykouzlila jsem radioaktivní úsměv a rozpovídala jsem se o nové Bondovce, a protože on Skyfall už viděl, zapojil se…
+ + + + + +
Museli jsme působit jako dlouhé roky sladěné duo, když jsme se oba před východem zastavili a unisono, aniž bychom věděli, že to ten druhý má v úmyslu taky, pronesli: "Open the door!". Zřejmě to byla všeobecně oblíbená hláška, protože se na nás několik lidí v okolí zasvěceně zazubilo.
Nebezpečné ledové zóně jsme se radši vyhnuli obloukem a zařadili jsme se do rychle se tvořící fronty na autobus zpět do Konohy.
Pořád jsme si povídali a bylo to fajn, takže mě ani nenapadlo, že bychom s tím měli skončit. Dokud jsem neseděla u okna a Sasuke se nezastavil nade mnou v uličce. Ve chvíli, kdy se rozhlédl po autobuse, jako by hledal volné místo, mi srdce spadlo až do bot.
Nedělej to, prosím, nedělej, nedělej, nedělej, nedělej, úpěnlivě jsem naříkala v duchu a probodávala přitom Sasukeho zoufalým pohledem (a přitom jsem doufala, že to nevypadá tak špatně, jak to cítím já).
Ještě několik nekonečných sekund zkoumal zrakem zadek autobusu… pak se otočil ke mně, pousmál se, sundal si bundu a hodil ji do přihrádky nad našimi hlavami.
"Chceš to tam dát taky?" zeptal se a kývnul bradou na můj kabát, který už mi ležel na nohou.
Ulevilo se mi tak neskutečným způsobem, že jsem ho svým zářivým úsměvem a prudkým zavrtěním hlavou musela vyděsit. "Ne, díky," dodala jsem, i když reputaci už jsem si asi napravit nemohla.
Pokrčil rameny a rychle se posadil vedle mě, aby uvolnil uličku cestujícím, kteří chtěli postoupit dozadu. Ještě chvilku jsme si povídali a pak mi bylo půjčeno sluchátko, takže zbytek cesty domů proběhl v přátelské atmosféře a s uklidňující kulisou, kterou zajišťovala hudba Floydů. Rozloučení nebylo ničím zvláštní, a tak jsem mohla dorazit domů víceméně v naprosté spokojenosti.
"Jaké bylo kino?" zeptala se mamka, když jsem se později připojila do rodinného kruhu v obýváku.
Zářivě jsem se usmála, ne tak úplně kvůli kinu, a otevřela jsem pusu, ale předběhl mě brácha.
"Bože," vydechl a nevěřícně, téměř znechuceně zkřivil tvář. "Ty tvoje Beny, Alexe a Iany ještě jakžtakž chápu, ale Craig? Jak se ti může líbit zrovna on?"

•konec druhého dílu•

 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Blázen Blázen | 26. prosince 2012 v 21:41 | Reagovat

Dokonalost. Culila jsem se u čtení tohohle dílu jako blázen. :)

2 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 26. prosince 2012 v 22:07 | Reagovat

Nezbývá mi nic jinýho než souhlasit s Bláznem :D taky jsem se u toho culila jako šílenec :) Díky Koizumi za super dílek!

3 Ráďuše Ráďuše | Web | 26. prosince 2012 v 22:15 | Reagovat

Krásný, jako vždycky příjemně uklidňující. Nemůžu se dočkat dalšího dílu, je to suprová povídka :D Pořád čekám, jak se to vivine, je to dobrý, prostě je :D
Teď mi vlastně došlo, že Skyfall jsem ještě neviděla, předpokládám, že je to dobrej film :D Musím se na to mrknout: "Open the door"
Ten blog je mimochodem zmatenej, jako snad nikdy předtím-vadí mi to :D Snad to zpraví zase zpátky do normálu :)

4 siruka siruka | 26. prosince 2012 v 22:40 | Reagovat

no  ja  ziram  fakt  jsem  to  od  tebe  necekala  fakt  si  me  vyrazila  dech , moc  krasna  je  ta  povidka  a  uz  se  tesim  na  dalsi  dil

5 Maya Maya | 26. prosince 2012 v 23:05 | Reagovat

Moc hezký :D ... dokonalý :D ;)

6 Mikeira Mikeira | 26. prosince 2012 v 23:11 | Reagovat

Pane jo! Fakt megabombový :D Jsem z toho vedle ;-)

7 veronika veronika | 26. prosince 2012 v 23:14 | Reagovat

pekné.

8 Tissa Tissa | E-mail | Web | 26. prosince 2012 v 23:21 | Reagovat

Tak jo. Myslela jsem si, že už jsem si za těch pár měsíců - let - zvykla, že vždycky skončíš v té chvíli, kdy mě to vtáhne do děje.. nezklamala si..:D Bylo to skvělý.:))

9 Katty Katty | 27. prosince 2012 v 18:28 | Reagovat

aaah takové ňuňaté :DD

10 MayChii MayChii | 27. prosince 2012 v 19:28 | Reagovat

Ááách... :D Bomba s třešničkou :)

11 Iwelin Iwelin | Web | 28. prosince 2012 v 8:40 | Reagovat

Booože....těším se na další dílek! =) Hltala jsem to jedním dechem :D

12 Skřítek Skřítek | Web | 28. prosince 2012 v 23:10 | Reagovat

Dokonalost! Fakt že jo! :)

13 Satuka Satuka | 4. ledna 2013 v 23:59 | Reagovat

Konečně jsem se dostala ke čtení a musím uznat, že tohle je skvělý! Vážně paráda. ^_^

14 Nika Nika | 9. ledna 2013 v 22:48 | Reagovat

Ahoooj,,pls mohla yby si dat pokracko aj na poviedku I want you angel of hell 2 prosim :)

15 itasaku15 itasaku15 | Web | 24. února 2013 v 13:57 | Reagovat

jednoducho nádhera

16 Sayuri Sayuri | 3. dubna 2013 v 16:26 | Reagovat

Beny, Alexe a Iany? Takže Benedict Cumberbatch, Alex Pettyfer a Ian Somerhalder? *doufající pohled a hvšzdičky v očích* :D

17 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | Web | 10. června 2013 v 22:49 | Reagovat

[16]: Až na toho Bena trefa! ;) Ben Barnes, kdyby tě to zajímalo. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama