What's written in ice 1

9. prosince 2012 v 14:22 | Koizumi Michiyo |  Jednorázovky
Teď už tuplem nevěříte vlastním očím, což? =D
Rozhodla jsem se, že něco "na Vánoce" prostě napíšu, a kupodivu jsem tak nakonec i udělala. Bude pár (pravděpodobně) kratších dílů a tady máte první.
A ještě jednou se omlouvám!!! (bohužel to asi neslyšíte naposled) ;)


Vzduchem poletovaly sněhové vločky, které vítr strhl ze stromů, a přidávaly se ke svým sestrám přikrývajícím promrzlou zemi tlustou, bílou pokrývku. Sníh se třpytil v zimním slunci a kolem podomácku vyrobeného krmítka hopsalo nespočet malých opeřenců, kteří neodletěli za teplem a snažili se ukořistit co nejvíc semínek.
Usmála jsem se na tu zimní nádheru a odvrátila jsem zrak od okna. Orochimaru, náš učitel fyziky, na mě měl pifku, aniž bych ho v tom nějak zvlášť podporovala, takže poslední, co jsem potřebovala, bylo nechat se chytit, když absolutně nevěnuju pozornost jemu a jeho výkladu a radši civím z okna.
Snažila jsem se udržet pozornost, ale nějaká Weissova teorie domén mě zkrátka upřímně nezajímala. Ino vedle mě se tvářila stejně znuděně a vlastně všichni ostatní, kteří neměli tablety, mobily, knihy nebo nějakou jinou vlastní zábavu.
"Sakuro, mohla byste nám to jít dopočítat?" Orochimarův slizký hlas přeletěl třídu a nacpal se mi do uší, i když bych ho nejradši přeslechla.
Potlačila jsem ironický úšklebek, vyměnila jsem si s Hinatou znuděný pohled a se svou kalkulačkou jsem vyrazila dopředu k tabuli. Nevím, proč si na mě zasedl, když jsem mu absolutně nic neudělala a na začátku roku jsem se dokonce snažila (než jsem zjistila, že se můžu třeba přetrhnout, ale stejně mi bude dávat horší známky, než bych si zasloužila, a dál bude čekat na příležitost nachytat mě nepřipravenou a dát mi špatnou známku). Jednoduše mě neměl rád. Měla jsem teorii, že nesnáší růžovou, ale kvůli němu jsem si svoje od přírody růžové vlasy nechat obarvit nehodlala. Ať už je to nějaká genetická deformace nebo ne, jsou moje. Pokud růžovou nemusíte, fajn, já ji taky nemám zrovna v oblibě, ale moje vlasy z toho prostě vynechte.
Zkazila jsem mu náladu, protože se mi povedlo příklad spočítat a ještě ke všemu dobře, takže se rozhodl nechat si mě u tabule a vyzkoušet mě, co si pamatuju. Moc toho nebylo, ale štěstí se ke mně vrátilo ještě dvakrát - poprvé otázkou, na kterou jsem jako jedinou dokázala odpovědět, podruhé v podobě zvonku. Orochimara konec hodiny vyloženě zklamal, nabručeně mi slíbil, že se k tomu vrátíme příště, a pak nás pustil.
Vrátila jsem se do své lavice, rychle jsem si sbalila věci a vypadla jsem pryč. Na chodbě už na mě čekala Hinata, moje nejlepší kamarádka, s psychickou podporou.
"Vidíš, dneska to dopadlo docela dobře," usmála se na mě povzbudivě.
Přikývla jsem a společně jsme vyrazili pryč z Orochimarova teritoria - tedy pryč z blízkosti učebny fyziky. "Ale příště mi to dá sežrat, kretén," zašklebila jsem se.
Hinata se jen soucitně pousmála - Oroxicht už to udělal tolikrát, že si zvykla proti mé předpovědi v tomhle případě neprotestovat. "Co máme teď?" zeptala se proto, aby se změnilo téma.
Zamyslela jsem se a po několika vteřinách se mi srdce stáhlo ještě víc. Poznala to na mně a okamžitě jí to došlo.
"Kruci," zabručela.
Přikývla jsem a trochu roztřeseně jsem do sebe natáhla vzduch. "Jo," souhlasila jsem. "Řikám, že dneska je vražednej den."
Ve čtvrtek po třetí hodině (tedy fyzice s Orochimarem)následovala dvouhodinovka jazyků. Já jsem chodila na němčinu, ale Hin na španělštinu, takže jsme nebyly spolu, plus na mě čekal bonus. Nerozřazovali nás v rámci třídy, ale v rámci ročníku, takže společně chodili lidi z áčka, béčka i céčka. A to byl přesně můj problém - béčko. Respektive jenom jeden student béčka, který ony dvě hodiny proseděl kousek ode mě, se kterým jsem nikdy neprohodila jediné slovo, a přesto jsem se do něj stihla zamilovat.
Jmenoval se Sasuke Uchiha. Byl tak akorát štíhlý, měřil asi kousek přes metr osmdesát, měl temně černé vlasy, stejně tmavé oči a pohlednou tvář. Vypadal starší než jeho vrstevníci a i se tak choval - bylo na tom něco neobvyklého a tajemného, co mě okamžitě zaujalo. S přibývajícími společnými hodinami se můj zájem prohluboval, až se mi to vymklo z rukou - idealizovala jsem si ho (v tom je ta fantazie trochu nepraktická) a bylo to. Nezáleželo na tom, že jsme se ani nezdravili a nic jsem o něm nevěděla; byl to prostě Sasuke.
Jaké štěstí, že si naše učitelka zvykla nesedávat za katedrou, ale v lavici v prostřední řadě, takže já v levé jsem se vždycky musela natočit, abych na ni lépe viděla, a měla perfektní výhled na přední lavice pravé řady. Můžete hádat, kdo tam seděl…
Jo, na začátku jsem z toho byla nadšená, ale po dvou letech tajného a neopětovaného fantazírování se mi při pohledu na něj vnitřnosti kroutily spíš bolestí než "láskou". Upřímně, kterej člověk by to cítil jinak? Představovala jsem si tak dlouho, jaké by to bylo v jeho náručí, až jsem se vnitřně přesvědčila, že to takové je, a téměř jsem to cítila - a nemohla jsem nic. Nenapadlo by mě, jak bude těžké nenatáhnout se k němu v různých krizových situacích pro uklidňující objetí, dokud jsem si to nevyzkoušela na vlastní kůži.
"Dneska máš šťastnej den," pokusila se mě povzbudit Hin, než jsme se rozdělily. "Určitě to dopadne dobře!"
Silně jsem o tom pochybovala, ale ocenila jsem její snahu chabým úsměvem a zatočila jsem do jiné chodby.
Němčina v můj "šťastný den" začala tím, že jsem se se Sasukem srazila už ve dveřích. Kdyby to aspoň byla nějaké mírné drknutí, dobře, stane se, ale to bych nebyla já - nerada chodím pomalu, takže jsem do něj prostě parádně nabourala. Zavrávorala jsem a musela jsem se ho přidržet, abych sebou neflákla na zem.
"Promiň!" vyhrkla jsem, jakmile jsem našla rovnováhu a odstoupila od něj; cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. "Moc se omlouvám, neviděla jsem tě!"
Stroze přikývnul a opravdu jen lehce se pousmál. "V pohodě," odpověděl, protáhnul se kolem mě a zmizel na chodbě.
Se špatnou předtuchou jsem vkročila do třídy a usadila jsem se k Temari na své obvyklé místo u okna. Po několika minutách zazvonilo, Sasuke se vrátil na poslední chvíli těsně před Anko a útrpné dvě hodiny mohly začít. Jistěže jsme psali ze slovíček. Proč? Protože jsem se na to vůbec nepodívala.
Pokračovalo se poměrně obvykle, ale padla na mě čtvrteční krize, takže jsem nedokázala přinutit mozek, aby našel odpovědi na otázky a věnoval učitelce pozornost. Čas se hrozně táhnul, myšlenky se mi různě převalovaly a Sasuke seděl opodál a netušil, že jsem umírala.
Celou dobu jsem se utěšovala pouze pohledem z okna na krásný zimní den a rozhodnutím, že doma postavím sněhuláka. Než jsem ale vypadla ze školy, vypeklo mě počasí - rozpoutala se taková chumelenice, že jsem byla ráda, když jsem na naší zastávce vyskočila z autobusu, přeběhla těch několik desítek metrů k našemu domu a zapadla dovnitř.
Nikdo ještě nebyl doma, takže jsem v rychlosti vymetla popel z krbu a zapálila jsem, abych mohla vypnout topení a přitom nezmrznout. A vzhledem k tomu, že moje plány na odpoledne kvůli počasí zkrachovaly, natáhla jsem se na gauč vedle krbu a rozhodla jsem se pro šlofíka.
Nevím, jestli to mělo být definitivní tečka za blbým dnem, ale odpadla jsem natolik, že si můj mozek začal dělat, co chtěl. Takže, protože byl přehlcen Sasukem, začal rozvíjet x příběhů s ním v hlavní roli. Jako tohle snění je fajn, ale pouze v omezeném množství - a mně to už vážně lezlo na mozek.
Probudila jsem se rozmrzelá, pohádala jsem se s podobně naloženým bratrem (po dvou letech se rozchází se svou holkou a dokáže se rozčílit kvůli naprosté kravině - a když na tom jsou takhle dva, jde to snadno) a zbytek odpoledne jsem strávila depresivním přemýšlením zavřená u sebe v pokoji.
Do Vánoc zbývalo několik dní a já se rozhodně netěšila jako obvykle. Už jsem je potřebovala, přesněji hlavně ty prázdniny, abych si pořádně odfrknula od školy, ale nějak jsem nedokázala chytit tu pravou vánoční atmosféru. A navíc jsem si víc než kdy jindy uvědomovala, že jsem sama. Neměla jsem žádného kluka, na jehož dárek bych se mohla těšit a plánovat s ním Silvestra, protože jsem už dva roky byla zblázněná do jednoho, který sice věděl o mé existenci, ale nijak zvlášť ho nezajímala. Neměla jsem nikoho, kdo by mě láskyplně objal a hezky po vzoru amerických filmů mě na začátek nového roku políbil. Přátelé a rodina mi to vynahrazovali, ale nešlo to do nekonečna - jednoduše jsem potřebovala nějakého svého "ochránce".
Díky, fantazie, vytvořilas mi ideál s jedinou vadou - nemůžu se ho dotknout.
Večer mi Hinata trochu zlepšila náladu, když mi navrhla výlet do Suny, nedalekého města většího než Konoha. Měly jsme jet v sobotu, do kina na Skyfall a na nákupy, s čímž jsem okamžitě nadšeně souhlasila; trochu horší bylo, když jsem zjistila, že ona tam plánuje zůstat. Její rodina tam měla příbuzné a na odpoledne k nim byli zvaní na návštěvu, takže ji rodiče měli vyzvednout na nádraží, zatímco já jsem se měla vrátit autobusem zpět domů sama. Ale stejně jsem s tím souhlasila - potřebovala jsem sehnat nějaké dárky na Vánoce a ve velkém nákupním centru je to jednodušší než obejít spoustu malých krámků u nás ve městě.
+ + + + + +
Pátek byl bez Sasukeho, zkoušení a testů, takže utekl poměrně bezproblémově a rychle, a to i ta část strávená doma - brácha na vyhraném zápasu ve florbalu přišel na jiné myšlenky a po dlouhé době jsme měli pohodový, rodinný večer.
Kdybych nemusela v sobotu ráno vstávat už před devátou, abych stihla autobus v půl desáté (protože Hinata potřebovala být ve čtyři zpátky na nádraží připravená na vyzvednutí), byla by to paráda.
Cesta do Suny trvá asi tři čtvrtě hodiny a já to plánovala strávit pokecem s Hin a příležitostným okukováním hezkých kluků v okolí (vždycky se našel minimálně jeden). Ale jak je to poslední dobou se všemi mými plány, ani tyhle mi nakonec nevyšly.
Hinata nastoupila o dvě zastávky později než já, ale nestihla se pomalu ani zbavit přebytečných vrstev oblečení, protože hned následující zastávku nastupoval největší podraz v dějinách lidstva.
"A do prdele," ulítlo mi, když jsem venku na chodníku spatřila Sasukeho Uchihu v celé jeho podlé kráse.
"Ne," pochopila okamžitě moje kamarádka a procítěně zasténala. "Neříkej mi, že nastupuje - do háje!"
"Jo," zakabonila jsem se, rychle jsem se v sedačce sesunula níž a odvrátila jsem tvář od uličky. Pravděpodobně si mě všimne (moje vlasy jsou velmi těžko přehlédnutelné, i když díky nedávné návštěvě kadeřnice a poměrně radikálnímu zkrácení jich je teď podstatně míň), ale já budu moct dělat, že jsem něco tak soustředěně pozorovala z okna, že jsem si ho nevšimla. Jaká smůla!
"Už prošel," zabručela mi Hinata do ucha po několika předlouhých vteřinách. "Uklizen v bezpečné zóně na předposlední sedačce."
"Díky, agentko 007."
Obě jsme se od srdce zasmály a začaly jsme rozebírat poslední Bondovku, na kterou jsme měly namířeno. Nedokázala jsem Sasukeho úplně vypustit z hlavy, někde v koutku pořád bylo zastrčené upozornění, že je ve stejném autobusu jen kousek od nás, a čas od času to na mě bliklo, abych na to náhodou nezapomněla, ale na to už jsem si zvykla, takže komunikace nevázla.
V Suně jsme nechaly vystoupit celý autobus a teprve potom jsme se zvedly taky; Sasuke už tou dobou bezpečně zmizel někde v davech lidí a já si konečně mohla začít užívat dne naplno. Metrem jsme dojely až na příslušnou stanici, kde jsme vystoupily a pouze přeběhly do největšího obchodního centra ve městě.
První přišlo na řadu koupení lístků do kina, abychom neskončily na nějakých debilních místech, nebo dokonce úplně s prázdnou, protože jsme byly poněkud časově omezenější než jindy. Nejvíc nám vyhovoval začátek ve dvanáct, a tak jsme měly asi hodinu a půl k dobru, kterou jsme z velké části strávily v knihkupectví (nemůžu za to, že jsme obě cvoci do knížek a Konoha prostě nedisponuje dostatečně dobře vybaveným obchodem).
Den nám utekl hrozně rychle (určitě to bude i tím, že jsme tři hodiny strávily v kině), obě jsme nakoupily nějaké dárky a najednou jsme už zase stály na nádraží a čekaly, až Hinatu přijedou vyzvednout její rodiče.
"Fakt ti to nevadí?" ujišťovala se černovláska už asi posté. "Opravdu bych to mohla odříct, pochopili by to."
"Opravdu mi to nevadí, Hin," usmála jsem se na ni a víc jsem se zavrtala do své milované, hebké černé šály. Počasí se přes noc zase vybralo a tlaková výše s sebou přinesla i mrazivý vzduch. V duchu jsem matičce přírodě slíbila, že jestli mě podrazí nějakou chumelenicí i zítra a znovu mi tak překazí sněhulákobudování, definitivně si to u mě pokazí a začnu si ve škole u automatu na kafe brát ten naprosto zbytečný kus plastu s přezdívkou víčko, který jen zatěžuje naše životní prostředí.
"Skutečně?"
Jo, to byla moje věčně starostlivá kamarádka - pro druhé, na kterých jí záleželo, by se mohla rozkrájet.
"Skutečně," ujistila jsem ji a kladla jsem na to tak velký důraz, aby jí to konečně došlo. "A už ti přijela rodina," podotkla jsem, když jsem spatřila blížící se známé černé BMW.
"A jo. No nic, tak se měj. Děkuju za výlet!"
"Rádo se stalo," zazubila jsem se a pobaveně jsem sledovala, jak opatrně docupitala na okraj chodníku. Zrovna se chystala otevřít dveře, když jsem si na něco vzpomněla, rychle jsem nasadila rádoby ledový, výhružný tón a zavolala jsem na ní: "Open the door!" Odcitovala jsem tedy hlášku z Bonda, která nás obě naprosto dostala.
Hinata se na okamžik otočila a krátce se na mě zakřenila, pak otevřela dveře a rychle naskočila do tepla. Mávala jsem jí, dokud se jejich auto neztratilo v hustém městském provozu; trvalo to jen několik sekund, ale stejně mi stihla ruka pořádně promrznout, takže jsem ji potom rychle schovala do kapsy kabátu. Moje blbost, že jsem nevstala dřív a nestihla jsem najít ani rukavice, ani čepici.
Fajn, teď někde zabít padesát minut, pomyslela jsem si a otočila jsem se od silnice. V okolí se nenacházelo nic zajímavého, takže mi vlastně nezbývalo nic jiného než zajít na kafe, pokud jsem tedy nechtěla strávit hodinu na mrazu.
Rychle jsem vyrazila k cílené budově, dokud mi poprvé neujela noha. Teprve pak jsem si uvědomila, že chodník není posolený a kombinace udusaného sněhu a ledu je poměrně vražedná zákeřnost, a tak jsem zpomalila a začala jsem našlapovat s větší opatrností.
Dávala jsem si pozor. Skutečně jsem postupovala po malých krůčcích, koukala jsem se pod nohy a snažila jsem se to vyvažovat rukama. Stejně mi to podklouzlo. A i když jsem na to byla víceméně připravená, stejně jsem nestihla nějak zmírnit náraz a tvrdě jsem dopadla na zem.
Odnesl to zadek. A to tak, že mi okamžitě vytryskly slzy.
"Jau," zakňourala jsem automaticky a pokusila jsem se zvednout, ale naražená kostrč a okolí na to měly jiný názor a bolest mě přiměla přiklonit se k tomu jejich, takže jsem poraženě zůstala sedět na zemi a snažila jsem se z toho vzpamatovat.
"Jsi v pohodě?"
Prudce jsem vzhlédla a přes slzy zamžourala do známé tváře. Poznala jsem jeho hlas a věděla jsem, koho uvidím, ale stejně se moje vnitřnosti zkroutily do smyčky nadšení a bolesti.

•konec prvního dílu•

Nebo spíš takovýho nijak zvlášť zajímavýho úvodu... XD Zajímalo by mě, kdy dopíšu další, když se nejspíš všichni ve škole rozhodli, že si před Vánocema ještě napíšeme (a od těch, co to ještě neudělali, to v nejbližší době čekám)...
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 veronika veronika | 9. prosince 2012 v 14:31 | Reagovat

vyzerá to zaujímavo.

2 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 9. prosince 2012 v 14:49 | Reagovat

Tomu říkáš nezajímavý úvod? :D Je to skvělý! :)

3 Maya Maya | 9. prosince 2012 v 16:51 | Reagovat

Úžasný ... už se těším na další díl ;)

4 Ráďuše Ráďuše | Web | 9. prosince 2012 v 19:10 | Reagovat

Koukám, že písemky všude stejný, u nás ještě ke všemu straší s blížíce se maturitou a řekla bych, že nám z toho všem, poměrně dost rychle hrabe :D Navíc ten stres kvůli plesu- csssk-to je pořád lepší než maturita, dokonce i písemky jsou lepší. Teda, těším se, až to budu mít za sebou.
Povídka skvělá-Jsi boží! Krásně mi to zvedlo náladu a víš ty co? podpořilo to tu nádhernou adventní náladu, a to, jak venku krásně sněží, i když je tam docela pěkná zima. Ten charakter celkově mě baví. Nemůžu se dočkat, až bude pokračování. Je to zimní bomba-či li skvělý :P

5 Katty Katty | 9. prosince 2012 v 19:39 | Reagovat

Fuuu krása x)

6 Mikeira Mikeira | 9. prosince 2012 v 20:36 | Reagovat

Bombový, ovšem jako vždy!! :D Jen tak dál...XD

7 Mary Mary | 9. prosince 2012 v 21:25 | Reagovat

Miluju Tě! Miluju Tě! Miluju Tě! Další díl! Honem ! :D

8 MayChii MayChii | 10. prosince 2012 v 14:24 | Reagovat

*Dopjdele* Radioaktivní exploze =D
Inu, jak jinak to mohlo dopadnout, když tak božsky spisuješ má drahá umělkyně, mno..? :D
Je to samozřejmě D-O-K-O-N-A-L-É! *Chí-chí-chííí*

9 Blázen Blázen | 10. prosince 2012 v 15:33 | Reagovat

Snad bude další díl brzy. Hrozně se ti povedl. :)

10 MayChii MayChii | 13. prosince 2012 v 1:57 | Reagovat

Zumi... čtu to přesně po čtvrtý... a sakra jsem bezfantazijní blb, jelikož tam pořád vidím... jak jen to říct, aby to nepůsobilo blbě.... to působit stejně bude... 'naši realitu' :D
A ještě lepší/horší je, že to ve mě vyvolává nostalgii, melancholii a vnitřní ípovací pocit...
*Díky, díky, díky! Zabavuješ mě v temné chvíli... ale to ti vysvětlím odpoledne... snad. Oo*

11 Tissa Tissa | E-mail | Web | 13. prosince 2012 v 11:12 | Reagovat

Neeeeeeeee...:D Já věděla, že mám počkat, až napíšeš všechny části. Aspoň bych nemusela čekat a hádat, co se asi stane! Ale ne, já prostě musela! :D Bylo to skvělý! Po dlouhý době jsem si něco přečetla a hned mě to chytne. (jako bych to u tvých povídek nečekala) Jinak.. tvojí situaci ve škole naprosto chápu..;) Mám to úplně stejný. Za tenhle týden máme celkem psát 8 testů... a laborku. Takže vážně "paráda". No, ať ti dobře dopadnou a ať ti daj učitelé pokoj, abys mohla psát!! :D

12 Skřítek Skřítek | Web | 13. prosince 2012 v 22:10 | Reagovat

Dokonalost! :D:D fakt že jo :D a takhle to ukončit! :D Že se nestydíš! :D

13 Nikdo Nikdo | E-mail | 15. prosince 2012 v 9:17 | Reagovat

Moc hezky rychle další :-)

14 Hisaki Hisaki | Web | 15. prosince 2012 v 10:04 | Reagovat

pokračuj!! :D neviem prečo v školách dávajú písať v tak nevhodný čas. toto je dôležitejšie! :D

15 Khaculinka Khaculinka | 16. prosince 2012 v 19:31 | Reagovat

krása! je to D-O-K-O-N-A-L-O-S-T-!  :D těším se na další díl!

16 niless niless | Web | 21. prosince 2012 v 22:07 | Reagovat

strašně pěkně píšeš :) a máš moc krásný blog ;)

17 itasaku15 itasaku15 | Web | 24. února 2013 v 13:33 | Reagovat

krasny úvod len tak dalej.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama