Let kolibříka 3

13. srpna 2011 v 12:00 | Koizumi Michiyo |  Jednorázovky
*přednastaveno*

Mno... tohle je poslední díl, tak si ho užijte!!! ;)

Zbytek školního roku proběhl celkem v klidu. Sasuke se, jak jsem předpokládala, víceméně vrátil do svého normálu a já mu nehorázně záviděla měsíc volna navíc (jelikož končili na konci května - odmaturoval s jedničkami a dvojkami).
I nadále mě sem tam děsil letmými, náhodnými doteky a zvláštními pohledy, ale zvykla jsem si ho brát jako někoho pro mě naprosto nepochopitelného a pak už jsem si z jeho chování tolik nedělala. Potom mě už děsily jen moje stejně tak nepochopitelné reakce, ale to se přežije.
Takumi měl samé jedničky (silně pochybuju, že s tou svou šílenou fotografickou pamětí měl někdy - a to myslím i přes rok - taky něco jiného než jedničky) a i já s Narutem jsme dopadli celkem nad očekávání (já neměla nic horšího než dvojky, ačkoli jich tedy bylo požehnaně, a Naruto místo dvou obávaných čtyřek dostal trojky, což byl taky úspěch).
Na prázdniny jsem si našla brigádu v jedné restauraci ve městě - sice jsem jen umývala nádobí a podobně, nevařila jsem, ale aspoň jsem měla příležitost trochu se s tím prostředím trochu seznámit. Upřímně, pokud se v budoucnosti nebudu moct živit vařením, asi skončím pod mostem.
Několikrát jsem byla s klukama na koupálku, ale nechodila jsem tam moc ráda - všude hromady lidí, kteří si vás kriticky měří (mě díky mým vlasům obzvlášť), bazény většinou přecpané (teda ne doslova, jenom podle mého), šílený fronty na tobogány… Raději jsem si doma sedla někam do chládku s knížkou, poslouchala mptrojku a občas, když bylo vedro nesnesitelné, se naložila do obyčejného, tak akorát velkého bazénku, který stál u nás na zahradě.
Taky jsem se seznámila s Itachim - přijel už někdy na začátku prázdnin (myslím, že to bylo osmého července) na týden, takže nastal problém, kde bude spát. Samozřejmě jsem mu chtěla uvolnit pokoj, původně jeho, ale jen se zasmál a prohlásil, že už jsem se tam zabydlela a z všech těch mých voňavek by mu stejně určitě přeskočilo (sečteno podtrženo celkem ze dvou a to tam jsou cítit jen velmi, velmi, velmi lehce). Nakonec si do obýváku přitáhl "nouzovou" matraci a přespával tam. Byl to pohodář, i když byl svým způsobem záhadný (zřejmě nějaká dědičná vlastnost Uchihů), a dobře jsem s ním vycházela, ačkoli mě od rána do večera různými způsoby provokoval (a já mu to samozřejmě vracela i s úroky).
A pak jednou Minato přišel s tím (bylo to tři dny po Itachiho odjezdu), že mu přišla úžasná nabídka na dovolenou u moře. Ale… jenom pro čtyři lidi. Okamžitě jsem se od toho distancovala - zaprvý mám brigádu, zadruhý bych v tom vedru někde na pláži asi vypustila duši. A pak se doma, k mému značnému zděšení, rozhodl zůstat ještě Sasuke. Nikdo proti jeho rozhodnutí neprotestoval - očividně už všichni nějakou dobu věděli, že moři zrovna nefandí.
A jako by nestačilo, že budu se Sasukem v domě úplně sama (a ostatní budou stovky kilometrů daleko od nás), navíc jsem se k tomu dozvěděla, že to bude trvat celé dva týdny.
Pomoc!
Ne že bych svou panickou hrůzu dala najevo. Prostě jsem v jednom kuse ujišťovala Mikoto, že tam opravdu nechci, a pomáhala jim s balením. A během čtyř dnů byli pryč a já zůstala se Sasukem sama na celých čtrnáct dnů. Možná má Minato pistoli, mohla bych se po ní mrknout…
Naštěstí to ale nebylo tak hrozné, jak jsem čekala. Většinu dne jsem byla v restauraci, makala a vydělávala prachy (wohoooou). Večer jsem byla tak utahaná, že se mě Sasuke ani nepokusil deptat nějakými "novinkami".
Ale na konci třetího dne jsem si začala připadat osamělá. Sice jsem byla v kontaktu s přáteli a i v restauraci jsem si našla spoustu fajn lidí, s kterými jsme si navzájem zpříjemňovali pracovní dny, ale to nestačilo. Zvykla jsem si na povídání si s Narutem, na neustálou, veselou přítomnost Takumiho, Mikotinu lásku a Minatův ochranný pohled. Ani náhodou mi nestačil Sasuke a pár slov, které jsem s ním prohodila.
A zřejmě na tom byl podobně, protože si se mnou začal povídat den ode dne víc. Zprvu to bylo nepříjemné nám oběma, ale postupně jsem počáteční nechuť překousla a dokázala jsem se s ním celkem uvolněně bavit prostě jenom proto, abych si nepřipadala tak prázdná a opuštěná.
Většinou jsme mluvili jen o všedních věcech - jak jsem se měla v práci, co dělal on, a tak dál, a tak dál. Nic extra. Ale jednou večer - byl to přesně týden od odjezdu ostatních k moři - nezvykle dlouho zíral na moje tetování a pak se mě zeptal, proč jsem zvolila právě kolibříka.
Abych řekla pravdu, jeho otázka mě potěšila.
"Protože kolibřík pro mě představuje naději," odvětila jsem se zavřenýma očima. "A protože když se zastaví v letu, špičky jeho křídel opisují ležatou osmičku - nekonečno." Usmála jsem se. "A naděje je věčná. Pořád v něco doufáš, i kdyby to měla být naprostá maličkost jako vytoužený dárek pod stromečkem, tak i smrt po dlouhém mučení. Není člověka, který by byl úplně beznadějný."
Zvedla jsem víčka a zjistila jsem, že mě Sasuke se zájmem pozoruje. Rozpačitě jsem se pousmála a zastrčila si několik pramínků vlasů za ucho.
"Zajímavé," prohlásil Sasuke, koutky úst lehce pozvednuté, jeden výš než druhý.
Usoudila jsem, že to od něj můžu brát jako poklonu. A pak jsem se odhodlala položit mu otázku, která mě na jazyku pálila už nějaký čas.
"Sasuke?" oslovila jsem ho váhavě. "Já… proč ses ke mně předtím choval nepříjemně?"
Tvář mu okamžitě ztvrdla a všimla jsem si, že zaťal pěsti. "To není tvoje věc," odsekl potom a odvrátil ode mě pohled.
Vytřeštila jsem na něj oči a pak jsem se zasmála, s takovým tím zoufalým, hysterických nádechem. "Kdyby to nebyla moje věc, proč jsem si potom celou dobu připadala jako bezcenný parazit?" Odsekávala jsem jednotlivá slova dost kousavým tónem. "A jen tak mimochodem, vážně to není zrovna fajnovej pocit."
Vrhnul na mě zamračený pohled a neodpověděl.
"Takže jsme se vrátili k tomu věčně otrávenému ignorantovi?" rýpla jsem si do něj. "Víš, vážně nechápu, co tím sleduješ. Nejdřív se ke mně chováš jako k špinavýmu hadru, kterej musíš ke své značné nelibosti každou chvíli překračovat, a pak začneš s těmi svými světlými chvilkami, kdy se pro změnu tváříš jako můj dlouholetý kamarád! Jsem z toho zmatená! Zatraceně zmatená a frustrovaná, Sasuke! Nechápu tě, a když se přes tvé chování konečně přenesu a naučím se s tím žít tak, že mě to nezraňuje, v tu chvíli se jako na povel změníš a já musím začít úplně od nuly! Unavuje mě to, víš? Takže… nemohl by sis konečně ujasnit, jestli mě chceš nenávidět, nebo se se mnou přátelit?"
Zíral na mě, jako bych mu právě nabídla sex na veřejných záchodech. "Nenávidět tě?" vyrazil ze sebe pak překvapeně. "Proč bych tě měl nenávidět?"
"Děláš si ze mě prdel? Celou dobu ses tak choval!"
Zamračil se, ale bylo na něm znát, kdy zaváhal. "No… svým způsobem jsem tě možná opravdu nenáviděl. Nějakou dobu. Ale nikdy, nikdy bych tě nedokázal nenávidět opravdu."
Obočí mi vystřelilo nahoru a já nevěřícně pootevřela pusu. "Hrabe ti? Slyšel jsi, co jsi právě řekl? Protože nevím jak ty, ale já vážně nepobrala význam celýho toho tvýho světovýho výroku!"
Otevřel pusu, jako by mi chtěl objasnit svůj myšlenkový pochod, pak ji ale zase zavřel a s těžkým povzdychem zavrtěl hlavou. "Nemůžu ti to vysvětlit," hlesnul.
"Nemůžeš mi to vysvětlit?" zopakovala jsem ohromeně. "Proč bys mi to, do prdele, nemohl vysvětlit?!"
"Prostě nemůžu!" rozkřikl se.
Překvapilo mě to. Nečekala jsem, že takhle zvýší hlas, takže jsem několik okamžiků jen stála a dívala se na něj, podivně zoufalého a rozzlobeného.
"Idiote," vyplivla jsem potom a on překvapeně zamrkal. "Jsi jen kretén, Sasuke Uchiho, to jsi," pokračovala jsem zatím. "Myslíš si, kdovíjak nejsi úžasnej? Že ti všichni padnou k nohám, když si usmyslíš, že se s nimi přeci jenom budeš přátelit, a že během okamžiku zapomenou na to, jak ses k nim choval? Jsi jen přerostlej fracek, co má všechno na světě a neváží si toho."
Už ve chvíli, kdy jsem to dořekla, jsem věděla, že tentokrát jsem to přepískla. Koneckonců, Sasuke rozhodně neměl všechno na světě - ještě jako malý kluk ztratil otce a Mikoto ho rozhodně nijak nerozmazlovala. Ale už to bylo venku a já to nedokázala vzít zpátky.
Sasukemu se mihlo v očích něco, co jsem neuměla popsat, a pak se bez jediného slova zvednul a odešel z obýváku pryč. Pootevřela jsem pusu, že na něj zavolám, ale po chvilce jsem ji s povzdychem zase zavřela - stejně by nezareagoval.
"Že já všechno zpackám," zasténala jsem a schovala tvář do dlaní. Pak jsem se rozhodla, že se mu prostě statečně postavím a půjdu se mu omluvit, ale když jsem se dostala k jeho dveřím, zbaběle jsem zatočila do svého pokoje.
Byla jsem rozmrzelá jak svým nepromyšleným výstupem, tak i svým srabáckým strachem postavit se následkům čelem, takže jsem se napřáhla a vší silou jsem kopla do postele, na kterou jsem se díky oslepující bolesti v noze musela následně svalit a nějakou dobu strávit klením na to, jak jsem neskutečně pitomá. Až pak jsem si všimla, že se z jeho pokoje linou tóny kytary.
Koutky úst mi poklesly a obočí se mi stáhlo k sobě, když jsem si sedala, a zkoumavě jsem naklonila hlavu na stranu. Vůbec to neznělo jako nějaká nahrávka, ale… Sasuke hraje na kytaru? Jestli ano, proč mi to nikdo neřekl? Ne že by to bylo jediné, na co se mě nikdo neobtěžoval upozornit… kupříkladu že má tělo boha jsem taky musela zjistit sama (a ještě tak originálně trapným způsobem).
Stále zamračená jsem se vyhoupla na nohy a pomalu jsem se vydala za povědomou melodií - zvědavost byla zkrátka silnější. Až když jsem stanula před zavřenými dveřmi Sasukeho pokoje, uvědomila jsem si, co je to za skladbu.
"Let my heart go," zanotovala jsem si šeptem příslušná slova svého (momentálně) nejoblíbenějšího songu od Metallicy a vzala jsem za kliku.
Sasuke seděl zády ke mně na posteli a soustředěně drnkal na černou kytaru. Musela jsem se usmát, když jsem ho takhle spatřila, a současně s tím se mi rozostřil výhled kvůli slzám.
Nezalapala jsem šokovaně po dechu, když jsem si pozvolna uvědomila důvod Sasukeho nepříjemného chování ke mně. Neutekla jsem, ani jsem se nerozbrečela, ani nic podobného. Jenom jsem se podivila, proč mě to nenapadlo dřív. Teď, když jsem stála ve dveřích jeho pokoje a sledovala, jak krásně a procítěně hraje na kytaru jednu ze svých (a z mých) oblíbených písniček, mi to připadalo naprosto jasné. Nevím proč, opravdu ne. V jednu chvíli jsem ho nechápala a ve druhou najednou ano.
Nechtěl se do mě zamilovat, pomyslela jsem si a v duchu to ještě několikrát zopakovala, protože mi to přeci jen připadalo šílené. Ale dávalo to smysl - co jinak měly znamenat ty letmé doteky v poslední době? Jak bych si jinak měla vysvětlit ty občasné, nepochopitelné pohledy mým směrem? Proč ty úsměvy, ačkoli jich bylo jen málo?
Samozřejmě, že mě nemohl začít nenávidět během takové chvilky, navíc když jsem na něj byla tak milá a nic mu neudělala. Prostě jsem se mu líbila (což bylo oboustranné, jen jsem si toho kvůli jeho otřesnému chování dlouho nevšimla) a on nechtěl, aby se to od pouhého líbení se dostalo k zamilování se. Vždyť jsem byla kamarádka jeho dvanáctiletého bráchy, cizí holka, co s ním náhle měla bydlet pod stejnou střechou!
Povzdychla jsem si. A stejně to nakonec bylo k ničemu.
Mlčky jsem přešla až k posteli a opatrně se na ni posadila… a pak jsem se z náhlého popudu přesunula až za Sasukeho a zezadu jsem mu obmotala paže kolem pasu, dávajíc si přitom dobrý pozor na to, abych nezavadila o jeho kytaru.
Svaly mu trochu ztuhly, ale jinak na mou přítomnost nereagoval. A tak jsem se uvolnila, tváří jsem se opřela o jeho záda a zavřela oči. Nechala jsem tóny písně, aby mě omámily, a Sasukeho voňavou a hřejivou blízkost, aby si našla cestu do mého srdce.
Jen matně jsem si uvědomovala, že Sasuke dohrál a odložil kytaru na zem vedle postele.
"Omlouvám se," zašeptala jsem pak do ticha.
Hořce se zasmál. "Řekl bych, že jsem si to zasloužil."
Cítila jsem, jak mě něžně vzal za ruku, a sklonil se, aby mi do dlaně mohl vtisknout hřejivý polibek. Tím jediným gestem smazal všechny týdny ignorování mé osoby a vůbec veškerého znepříjemňování mého života.
Přesto jsem se neubránila lehce rýpavé odpovědi. "Jo, to teda," souhlasila jsem.
Znovu se zasmál, tentokrát čistě a vesele, bez jediného náznaku hořkosti. "Můžeš mi to odpustit? Všechno?"
Usmála jsem se a zavrtala tvář do jeho trička. "Už se stalo," informovala jsem ho šeptem.
Stisknul mi ruce silněji, ale pak se vykroutil z mého objetí a otočil se. Zcela klidně a stále s letmým úsměvem na tváři jsem čelila jeho pohledu a užívala si ten báječný pocit, že se asi brzo štěstím rozskočím. Takhle to vypadá, jako bych se do něj zamilovala pomalu během několika vteřin, ale není to tak. Spíš… já nevím, jako bych mě to k němu táhlo celou tu dobu, i přes jeho chování. Jako by mě k němu něco připoutávalo, aniž bych to věděla, a teď jsem si to jen uvědomila a celý ten dlouhý proces se urychlil a dokončil v okamžiku.
Každopádně teď mě zajímal víc výsledek než cesta k němu. Zamilovala jsem se do Sasukeho, do kluka, které ho jsem ještě před několika hodinami považovala za nejnesnesitelnějšího idiota pod slunce. To je docela výkon i na mě!
Tok myšlenek náhle přerušil něžný dotek. Zamrkala jsem a uvědomila jsem si, že mi Sasuke přejel hřbetem dlaně po tváři. Koutky úst mi okamžitě vylétly o kus výš a tělo se mi z toho opatrného dotyku radostně rozechvělo.
Sasuke mi úsměv oplatil, váhavě, jako by se bál, že když na mě půjde moc rychle, vyděsím se a uteču. Bylo to až směšné, celá ta jeho opatrnost po té dlouhatánské době plné otrávených ksichtů. Možná proto jsem ho vzala za ruku, lehla jsem si na postel a jeho stáhla vedle sebe.
Tentokrát jsem při dalším úsměvu ukázala zuby. Jako tichý vzkaz. Já neuteču!
Trochu se uvolnil a dokonce se osmělil položit mi dlaň na bok - místo, kde se mě dotknul, se okamžitě rozhořelo vlastním životem. Přesto jsem mu ale byla vděčná, že se mě nesnaží políbit, protože jsem si to přeci jen musela pořádně urovnat v hlavě. Nedokázala jsem dost dobře odhadnout své reakce, abych mu mohla zaručit, že bych mu nevrazila.
Nemluvili jsme spolu, spíš jsme se oba nějak snažili vstřebat tu náhlou změnu. Urovnat si v hlavě myšlenky, pochopit své emoce, uklidnit své zmatené tělo…
Usnula jsem jako první, jelikož jsem byla utahaná z práce, a dřív jsem se i probudila. Sasuke ležel na zádech (a bude vyspávat pravděpodobně až do jedenácti, zmetek jeden), jednu paži měl pod mou hlavou, druhou měl položenou tak, že mu dlaň, ve které mimochodem svíral mou ruku, spočívala na břiše.
Usmála jsem se. Dneska jsem mu víc než kdy jindy záviděla dlouhý, ničím nerušený spánek. Ale čas běžel neúprosně dál a já musela máknout, abych to stihla do restaurace včas. Stejně jsem ale celý den odolávala nutkání na všechno se vykašlat a upalovat domů za Sasukem. A jako na potvoru zrovna dneska přišlo šíleně lidí, takže jsem se u dřezu pěkně otáčela. Ne že by mi to nějak extra vadilo - kecala jsem s Hinatou, jednou z dalších brigádníků, a už poněkolikáté jsem si říkala, že ji musím seznámit s Narutem, jakmile to bude možné. Ta holka byla neuvěřitelně plachá, ale jakmile vám začala věřit, stala se z ní vtipná a věrná kamarádka.
"Nechceš někam vyrazit?" zeptala se mě Hin, když jsme večer v devět hodin odcházeli.
Nejdřív mě napadlo, že bych souhlasila a někam s ním vypadla, ale pak jsem si vzpomněla na domov a Sasukeho, který tam na mě bude čekat, a okamžitě jsem změnila názor. "Ani ne, promiň," odpověděla jsem a usmála jsem se na ni. "Musím domů."
"Proč? Stejně tam budeš mít jen toho Sasukeho, ne?"
Zazubila jsem se. "No právě!"
Překvapeně zamrkala. Nedivila jsem se jí - samozřejmě jsem jí vyprávěla o Sasukem a jeho otřesném chování ke mně, ale včerejší události jsem jí jaksi ještě nevyložila. Usoudila jsem, že když už jsem odmítla její nabídku, zasloužila by si znát důvod, ale dostala jsem se jen k dlouhému nádechu.
"Co ty tady děláš?" vyrazila jsem pak ze sebe místo plánovaného vysvětlení. Právě jsme totiž vyšli z restaurace a venku se o kmen stromu opíral Sasuke a se zakloněnou hlavou civěl někam mezi větve.
Když jsem promluvila, stočil na mě zrak a usmál se.
"Čekám na tebe," odpověděl, zhoupnul se od stromu a vyrazil ke mně.
"Neřeklas mi, že máš kluka," vyčetla mi Hinata.
Usmála jsem se na ni, ačkoli jsem stále po očku sledovala Sasukeho, a natáhla jsem se po jeho ruce. "Neměla jsem."
Tázavě povytáhla obočí.
"Hin, tohle je Sasuke," začala jsem je představovat. "Sasuke, Hinata."
"Těší mě," odvětil Sasuke a přátelsky se usmál. Chudák Hin na něj jenom s otevřenou pusou civěla a zřejmě se nedokázala vzpamatovat z šoku.
"Ten Sasuke?" vyhrkla potom. "Ty jsi s ním začala chodit? Co tak najednou?"
"Dlouhá historie," zazubila jsem se na ni a nechala Sasukeho, ať mi jednu paži obmotá kolem pasu. "Včera jsme si tak nějak pokecali a ukázalo se, že to všechno bylo úplně jinak, zamotanější a prostě jiné."
Ještě chvíli na nás nechápavě civěla, ale pak pokrčila rameny a usmála se. "Koneckonců je to vaše věc," dodala. "No nic, já půjdu. Měj se, Sakuro! Ráda jsem tě poznala, Sasuke!" Zamávala nám a rozeběhla se k autu, kde, jak jsem už věděla, na ni čekal její bratranec Neji, který ji vozil domů.
"Měj se!" zavolala jsem za ní.
Ještě jednou nám zamávala z okýnka a pak už Nejiho auto i s ní zatočilo za roh. A já se okamžitě začala věnovat Sasukemu.
"No?" pobídla jsem ho. "Co že jsi tady?"
"Říkal jsem si, že by se ti mohl hodit odvoz," ušklíbnul se. Obvykle jsem totiž jezdila na kole, ale dneska ráno jsem měla zpoždění a nestihla bych to, takže jsem doběhla na nejbližší zastávku a jela autobusem. A, samozřejmě, večer už žádný jako na potvoru nejel, aspoň ne tím správným směrem.
"Teda, netušila jsem, že mám nad sebou anděla strážného," zavtipkovala jsem.
"Žádnej anděl strážnej!" uchechtl se, k mému překvapení trochu podrážděně. "Jak jsi to kolo tak šikovně pohodila před dveře, povedlo se mi přerazit se o něj - nebejt toho, asi bych vůbec nezjistil, že jsi jela autobusem."
"Doufám, že se mu nic nestalo."
"Takže já ti povím, že jsem se přerazil o tvoje kolo, a jediný, co tě zajímá, je, jestli je v pořádku to kolo?"
Jenom jsem se ušklíbla. "Promiň, síla zvyku."
Mělo to nečekaný účinek. Tvář mu okamžitě zjihla, koutky úst mu poklesly a oči mu posmutněly. A pak mě objal. Zaskočilo mě to víc než cokoli jiného, ale nechtěl mě pustit, když jsem se o to snažila.
"Mrzí mě to," zamumlal mi do vlasů.
"To je v pohodě, Sasuke," odvětila jsem. "Ne, vážně! Vlastní rodiče se ke mně chovali hůř a to celých osmnáct let!"
"Tím spíš jsem to měl řešit nějak jinak a být na tebe milý."
"Ale no tak… Jak tomu pomůžeš tímhle fňukáním a káním se? Navíc před sebou máme ještě dostatečnej kus života, kdy mi to můžeš vynahradit nejmíň tisíckrát, ne?"
Zvědavě si mě prohlížel, jako by nevěděl, jestli to myslím vážně nebo ne, nakonec si ale povzdychnul a pustil mě (teda ne úplně, samozřejmě, jenom se vrátil k tomu držení kolem pasu).
"Nechceš zajít na večeři?" navrhnul potom.
Krátce jsem na něj pohlédla a lehce jsem se usmála. "Pojedeme domů."
Nevypadal, že by ho moje odmítnutí nějak rozmrzelo. "Pojedeme domů," souhlasil spokojeně.
A tak jsme šli domů a já jsem poprvé v životě byla ráda, že máme celý barák jenom pro sebe. To bude vysvětlování, až se všichni vrátí! Ta představa mě tak vyděsila, že jsem ji radši rychle vytěsnila z hlavy. Co bych se starala o budoucnost, když mě může těšit přítomnost?
Ale budoucnost, která mi v tu chvíli připadala šíleně vzdálená, se přiblížila neskutečně rychle. Vážně! Ten necelý, nádherný týden, který jsme se Sasukem měli k dispozici bez přítomnosti dalších lidí v domě, byl v cuku letu pryč a najednou jsem seděla na pohovce v obýváku, šíleně vystresovaná, a čekala jsem, až se Mikoto a spol. vrátí.
Heleďte, měla jsem plný právo bejt zatraceně nervní. Právě jsem se chystala říct lidem, kteří mě za tu chvíli, co u nich bydlím, začali brát jako vlastní dceru, že chodím s jejich synem. Nevím, jak se to jeví ostatním, ale dle mého je to teda přinejmenším divná situace.
Tak třeba, když se pohádáme a rozejdem se… pro všechny by bylo šíleně trapný přidat se na něčí stranu! Mikoto by z nás kleplo…
"V klidu," zabručel Sasuke, když jsem už poněkolikáté vylítla z pohovky a začala rázovat po obýváku kolem dokola. "Jestli se nezastavíš, vyšoupeš nám v tom koberci cestičku… a věř mi, to ti mamka nepromine."
Zastavila jsem se na místě a zamračeně jsem ho sledovala. Musel se (samozřejmě s povzdychem a vsadila bych svoje vlasy, že se v duchu litoval) zvednout, dojít ke mně a dotáhnout mě zpět ke gauči. Svoje "vítězství" si ale teď pojistil tím, že kolem mě obmotal paže a odmítal mě pustit… ne že by se mi chtělo, když jsem teď měla možnost fetovat jeho vůni a vnímat, kde všude se naše těla dotýkají.
"Prostě se hoď do pohody," poradil mi šeptem. "Jak tomu pomůžeš, když budeš takhle šíleně nervní?"
Povzdychla jsem si. "Já vím, že máš pravdu… ale nějak se nedokážu ovládat."
Ještě jsem si všimla, jak mu šibalsky blesklo v očích, a pak už mě pohltily jeho rty (mimochodem, poprvé mě políbil před třemi dny a od té doby nevím o činnosti, která by mě uchvátila víc). Samozřejmě jsem tentokrát absolutně přestala myslet… a on zřejmě taky, jelikož nás tak o pár minut později našla naše rodina (na svou obhajobu musím podotknout, že si toho měl všimnout on, když už si s tím začal). Takže se drama "jak jim to říct" nakonec vyřešilo samo…
Neobešlo se to bez fůry vysvětlování, ale kupodivu to zkousli celkem dobře (to u Mikoto znamená umačkání nás téměř k smrti v radostném objetí).
A život šel dál…

•KONEC•

Teda... bude i epilog, ale ještě ho nemám napsanej. XD Ale určitě bude! ;)
Doufám, že se vám tahle povídka líbila!!! ^^
Mimochodem... Sakuřina (a moje XD) momentálně nejoblíbenější písnička od Metallicy... MILUJU JI!!! ^^ Zamilujte si ji taky, pokud se tak ještě nestalo! ;)
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Saky-chan Saky-chan | Web | 13. srpna 2011 v 12:52 | Reagovat

krásná povídka :) , ta metallica je úžasná :) a ty úžasná spisovatelka :D :)

2 Saky Saky | 13. srpna 2011 v 14:56 | Reagovat

AAAh ndhernýýý bože muj honem pospěš si s tím epilogem :D je to nádhera

3 Chii^^ Chii^^ | 13. srpna 2011 v 15:24 | Reagovat

Tak to by člověk brečel...^^ řekněme dokonalost sama :)

4 Daria Daria | Web | 13. srpna 2011 v 22:50 | Reagovat

nádhera, nádhera, nádhera! :) moc se těším na ten epilog! :) :DD ♥ a je hezké vědět, že na světě ještě nevymřeli lidé s dobrým vkusem v hudbě ;)

5 Tarei Tarei | Web | 14. srpna 2011 v 12:13 | Reagovat

Krása krása krása! Nekrásnější jednorázovka, a ta písnička je naprosto geniální! miluju ji! XD těším se na epilog! XD

6 Ronnie Ronnie | Web | 14. srpna 2011 v 17:42 | Reagovat

Okej, mám to prečítané! Som rada, že som to prečítala, ale mrzí ma, že si tento diel tak zhrnula... neviem, zdalo sa mi, že si to proste jednoducho skončila, lebo sa ti to nechcelo ďalej písať! Ale paradox je, že aj tak sa mi to páčilo a malo to niečo do seba :D Som zvedavá ale na ten epilóg :) Opäť krásna poviedka :)

7 Satuka Satuka | 14. srpna 2011 v 20:18 | Reagovat

Nádhera! Dokonalé, už se těším na epilog. Skvělá povídka. :-)

8 Ráďuše Ráďuše | E-mail | Web | 15. srpna 2011 v 8:17 | Reagovat

Konec dokonelej. Těším se na epilog. Bude tam ten Koncert? XD Jen mě to zajímá. Ještě, že jsem k tomu sedla takhle po ránu. Strašně moc se mi to líbilo. Jseš bůh XD

9 Hope Hope | 15. srpna 2011 v 17:42 | Reagovat

super povídka

10 Mikeira Mikeira | 15. srpna 2011 v 17:58 | Reagovat

Krasnéé úplně úžasnéé!! :D Těším se na epilog

11 veronika veronika | 16. srpna 2011 v 22:43 | Reagovat

skvelé.

12 Naruta-chan Naruta-chan | Web | 17. srpna 2011 v 0:40 | Reagovat

to bolo nádherné :) teším sa na epilog :)

13 Lissa-chan Lissa-chan | 17. srpna 2011 v 14:37 | Reagovat

Nádhera jako vždy. Jak už píší předešlí, těším se na epilog. :-)

14 Elis Elis | Web | 19. srpna 2011 v 9:14 | Reagovat

Tak jsem dočetla všechny ty části. A je to uplně BOMBASTICKÉ. Hrozně se mi to líbilo a musím uznat, že my ty tvé povídky na SasuSaku docela chyběly (tím docela myslím - kurva hodně) :D
Bylo to moc super. Zábavný především :D (Sakura s kečupem nastoupená v koupelně, a nakonec se skoro skropí vlastní bosebleedem:DD) Moc se mi to líbilo. A těšim se na další:) (jakože určitě ještě nějakou jednorázvku napíšeš :D!)

15 Siruka Siruka | 19. srpna 2011 v 20:00 | Reagovat

To byla  krasna  povidka  uz   se  nemuzu   dockat  na  ten  epilog

16 Weja Weja | 20. srpna 2011 v 22:40 | Reagovat

Wuhuuu to bolo parááádne! S tým kečupom to bolo fakt super a tiež som skoro inak vyskočila z kože od radosti, keď som tu opäť uvidela SasuSaku! ;-) Proste krása!!! =) ;-)

17 mia mia | 21. srpna 2011 v 12:10 | Reagovat

superr, vynikajuce,waw, no nemam slov, len ze  velmi tesim na epilog,

18 Tissa Tissa | Web | 21. srpna 2011 v 21:43 | Reagovat

Skvělý!!! :)) CHtěla jsme jít spát, ale jsme ráda, že jsem nešla a přečetla jsme si to..takhle aspoň budu mít hezké sny...:D

19 ~Hellequinassasin ~Hellequinassasin | Web | 28. srpna 2011 v 15:26 | Reagovat

krásne boli všetky 3 :> dúfam, že spravíš epilóg, fakt krásna poviedka :3

20 Zuzana Zuzana | 22. srpna 2012 v 22:58 | Reagovat

No ja som si to musella prečítať este raz tak sa mi to páčilo a musím povedať normálne som to prežívala aj mi bolo do plaču ako si to Sakura uvedomila .... krásne a precítené sa sa z tejto poviedky budem ešte dlho zpamätávať ... normálne zážitok ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama