Let kolibříka 1

3. srpna 2011 v 12:00 | Koizumi Michiyo |  Jednorázovky
*přednastaveno*

Tak... máte tu slíbenou povídku (doufám, že se to zveřejnilo, jinak asi půjdu vraždit XD)!!! Tentokrát, po dlouhé době, SasuSaku! ^^
Hezké počteníčko!!!!! ;)


Potichu jsem otevřela okno a přehoupla jsem nohy přes parapet. Venku byla tma jako v pytli a lilo jako z konve, teploměr navíc neukazoval víc než šest stupňů, přesto mi na tváři stále držel úsměv. Tedy - když jsem opatrně vylézala ze svého pokoje na kluzkou střechu verandy a pravá noha mi trochu podjela, měla jsem docela nahnáno. Ale o chvíli později, jakmile jsem to vyrovnala, se skvělá nálada vrátila v ještě větší míře.
Celkem rychle jsem se dostala k okraji střechy, kde jsem byla donucena dřepnout si na kolena do louží vody, abych se mohla pořádně chytit a přehoupnout se odtud až na zem. Ani to mi nijak zvlášť nevadilo - ne že bych si neulevila tichým klením.
Nechtěla jsem se otáčet a prohlížet si místo, kde jsem žila celých osmnáct let, ale něco uvnitř mě přimělo to udělat. Nevím, co to bylo za pocit. Tenhle dům jsem nenáviděla a nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy se budu moct sbalit a vypadnout odtud, aniž by mě honili poldové za útěk z domova (teda za předpokladu, že by se je moji rodiče vůbec pokusili zkontaktovat). Byl to prostě jen dům, kde jsem musela žít. Nebyl to domov, kam bych se těšila ze školy. Neměla jsem tu žádné hřejivé zázemí, kde bych se před celým světem mohla schovat do matčiny náruče.
Takže z jakýho šílenýho důvodu jsem se teď, když jsem tak stála v ledovém dešti před domem, který mi v takových chvílích přeci jen nabídl aspoň střechu nad hlavou, cítila divně?
"Třeba jsem to tu měla aspoň trochu ráda," zamumlala jsem si pro sebe, vzápětí se mi ale kvůli tomu zachtělo vyprsknout smíchy. Neměla jsem to tu ráda ani trochu a je blbost namlouvat si něco jiného. Raději bych spala ve školní tělocvičně na těch stoletých žíněnkách než tady!
Ta prapodivná prázdnota, usoudila jsem, měla spíš co do činění s nejistotou, která teď naplňovala celý můj svět.
"I ulice je lepší než tohle," povzdychla jsem si nakonec a znechuceně jsem se zašklebila, když se znenadání objevily vzpomínky, které jsem měla s tímhle domem spjaté.
A pak jsem se konečně otočila a rychle utekla do tmy. Trvalo mi téměř hodinu, než jsem se (pěšky) dostala na místo, kde, jak jsem doufala, aspoň na chvíli naleznu domov. Než si najdu něco vlastního…
Pečlivě jsem si prohlédla rodinný domek - nebyl nijak zbytečně velký, prostě tak akorát pro rodinu. Na pohled útulný a láskyplný, pokud to tak můžu říct. Nikde se nesvítilo, protože, jak jsem věděla, jeho obyvatelé trávili dnešní večer v rodině. Pohodový rodinný večer, věc, kterou jsem neznala.
Trochu podrážděně jsem zapudila záblesk závisti a raději jsem se podívala na hodinky. Bylo kousek po desáté, takže by se podle mě už každou chvílí měli vrátit.
"Tak prostě musíme počkat," promluvila jsem k sobě, zručně jsem se přehoupla přes plot a utekla až k domovním dveřím. I tam se déšť dostal, ale přeci jen to bylo trochu míň vody než na otevřeném prostranství. A tak jsem si prostě sedla na poslední schod, zády se opřela o zeď a tvář jsem nastavila ledovým kapičkám. Měla jsem pocit, jako by déšť smýval všechny ty roky, na které bych nejraději zapomněla. Jako by omýval mou duši, abych opravdu mohla začít znovu, s čistým štítem. Voda mi stékala po kůži, odnášela s sebou všechny moje závazky a zanechávala jen svobodu. Nekonečný oceán svobody.
Byla mi zima, ale vzrušení z vědomí, že jsem opravdu konečně volná, mi v žilách měnilo krev v proudící lávu. Teda, to byl jen pocit - ve skutečnosti jsem měla tělo promrzlé do poslední buňky, a kdybych tam měla sedět ještě o pár minut dýl, asi bych tam zatřepala bačkorama. Naštěstí se ze zatáčky vylouplo černé auto a po chvíli už jeho světla mířila přímo na mě.
"Sakuro?"
Se zvláštní otupělostí jsem sledovala, jak ze zadního sedadla vyskočil čiperný, dvanáctiletý blonďák, a když zjistil, že to promočené individuum, co se choulí před dveřmi jeho domu, jsem opravdu já, tryskem se rozeběhl vpřed.
"Sakuro, co tu děláš?" drmolil přitom vyděšeně. "Stalo se něco? Ublížili ti? Vyhodili tě?"
Musela jsem se tomu usmát a zlehka jsem svému malému kamarádovi pocuchala vlasy. "Uklidni se, Takumi, nic mi není. Nemám střechu nad hlavou, jsem promrzlá až na kost, ale ještě nikdy mi nebylo líp."
"Takže tě opravdu vyhodili?" Hlas mu přeskočil zděšením a černá očka naplnila hluboká lítost.
"Nemuseli mě vyhazovat, Takumi. Šla jsem sama." Když pootevřel pusu překvapením, zasmála jsem se. "No tak, parťáku, kam se poděla tvoje šílená paměť? Vždyť víš, jak jsem na tom byla! Nemohla jsem se dočkat, až konečně budu moct vypadnout!"
Několikrát zamrkal a pak se během několika vteřin uklidnil. Prostě jen tak. Obdivovala jsem toho kluka, jak rychle se dokáže hodit do normálu, ať už je situace sebevážnější.
"Budeš bydlet u nás!" rozkázal nekompromisně.
"Ani nevíš, jak ráda bych u vás na chvíli zůstala, ale to nezáleží na mně…"
V tu chvíli se Takumi prudce otočil a rozeběhnul se za roh, kde - aspoň jak jsem předpokládala - byla garáž a momentálně i zbytek jeho rodiny. Povzdychla jsem si a zatřásla hlavou; na tvář se mi přilepilo několik pramínků mých růžových vlasů. Jo, čtete správně - mám růžový vlasy. Od přírody, dovoluju si upozornit. A ne, není to nějaká genetická vada… aspoň teda doufám.
Rukama jsem se opřela o zeď a pomalu jsem se vyhrabala na nohy. Ve chvíli, kdy jsem se téměř celou svou vahou opírala o zeď, se mi bohužel podlomila ruka a já se poroučela k zemi. Teda skoro. Ze tmy se najednou vynořila dlouhá paže a za loket mě přidržela velká, horká dlaň. Chvíli jsem vrávorala, a když jsem konečně našla ztracenou rovnováhu, zvedla jsem tvář s úmyslem tomu někomu, kdo mi pomohl, poděkovat.
Do očí se mi zabodl temný, tajuplný pohled a slova mi zamrzla na jazyku. Nevím, který z Takumiho starších bratrů to byl. Měl celkem krátké vlasy přesně té černé barvy, za kterou by spoustu holek vraždilo, mít ji od přírody. Jeho rty byly světlé a na kluka nezvykle plné, koutky měl stažené dolů. Ostře řezanou tvář kopírovaly tmavé vlasy, ofina mu padala do pronikavých očí. Ou a už jsem se zmínila, že byl taky zatraceně vysoký? Měřil minimálně sto osmdesát, ani o milimetr míň!
Jo a rozhodně mu to v tom obleku s povolenou kravatou slušelo.
"Děkuju," vykoktala jsem a v duchu svatořečila tmu, že díky ní nejsou vidět mé náhlé růžové tváře. Fakt netuším, kde se ta krev najednou vzala, takže se neptejte.
Zpoza rohu k nám doléhalo Takumiho drmolení rychlosti sto vět za minutu (jak se snažil rychle své rodině vysvětlit situaci kolem mě), ale tady vládlo hrobové ticho. Přesně to trapné ticho, kdy byste se nejradši vypařili na druhý konec vesmíru. Navíc Takumiho starší bratr (z Namikaze-Uchihovic rodiny znám jen Takumiho, nikoho jiného jsem ještě ani neviděla, takže se nedivte, že nevím, který z jeho tří bratrů to je) se na mě díval tak divně, že jsem ztrácela slova ve chvíli, kdy jsem se konečně rozhodla, že je vypustím z pusy. Jako by mi v tu chvíli nějak přestaly fungovat svaly, ústa se mi vůbec neotevřela a věta, kterou jsem chtěla vyslovit, se rozplynula.
A když už se mi konečně podařilo otevřít pusu s tím, že se aspoň představím (ačkoli jsem pochybovala, jestli mi bude rozumět - pořád jsem měla nějak divně stažené hrdlo), přiřítil se Takumi, že u nich můžu zůstat.
Usmála jsem se na něj a po zhodnocení, že už je zmoklý pomalu jako já a skoro nic už mu neuškodí, jsem ho objala.
"Děkuju," zašeptala jsem a odtáhla se od něj.
Rozpačitě zašoupal nohama, ale pak se na mě zářivě zazubil. "Za nic! Sasuke, máme jít dovnitř, rodiče jdou přes garáž!"
Takže je to Sasuke, mladší ze dvou Uchihových bratrů! Abyste rozuměli, paní Uchiha - Mikoto - měla dřív jen dva syny, Sasukeho a Itachiho. Jenže pak její manžel zemřel a ona se po několika letech vdala za Minata Namikazeho. Tomu zemřela žena už při porodu jeho jediného syna Naruta. No a aby se neřeklo, ti dva (myslím Mikoto a Minata) mají spolu taky dítě, Takumiho. Starším klukům je nějak kolem dvaceti, Itachi už je myslím několik let z domu, Takumimu dvanáct, takže poměrně velký věkový rozdíl.
Taková fajnová početná rodinka, co se nebojí vzít si pod střechu holku, kterou zná jen nejmladší z nich (ale která věkem spadá úplně jinam). Těžko říct, jestli bych si to lajzla bejt na jejich místě.
Mezitím už ale Sasuke odemknul, vklouznul dovnitř a mě zalilo teplé, žluté světlo. Takumi kolem mě rychle proběhl do sucha a oklepal se, když si jeho tělo uvědomilo teplotní rozdíly. Nějakou dobu postával v chodbě, kapala z něj voda a zuby mu drkotaly, než si všimnul, že jsem nešla za ním.
"Proč nejdeš dovnitř?" zeptal se zmateně. Ačkoli kvůli tomu, jak se klepal, z něj vylezlo jen takové: "Hro ejdeš doni?"
Třesoucí se rukou jsem ukázala na podlahu. "Nechci vám to tu úplně zaflákat."
Takumi zase něco zabručel - tentokrát mu nebylo rozumět vůbec - a pak se z jedněch dveří vynořila štíhlá žena. Měla dlouhé, černé vlasy, přátelskou tvář a v rukou držela několik osušek.
"Ale prosím tě, jak bys chtěla jít dovnitř a přitom nám to tu nezaflákat?" zasmála se a rázně mi pokynula rukou. "Tak honem, pojď, táhne nám sem zima!"
Žasla jsem nad tím, jak v pohodě to dokáže brát, a téměř omámeně jsem se vpotácela dovnitř. Nečekala jsem, že to proběhne tak hladce. Připravovala jsem si několik argumentů a taky jak nejlépe zformulovat stručné objasnění mé situace (i když to za mě nejspíš obstaral Takumi) a tak všelijak kolem, ale tohle bylo… nečekané.
Paní Uchiha svižně přibouchla dveře a pak mě i Takumiho pečlivě zabalila do ručníků (všechno v rozmezí jediné půlminuty). Jakmile jsem byla jakžtakž suchá, vyhnala mě do koupelny, kde jsem se měla povinně naložit do teplé vody. Bylo to zatraceně příjemné, to vám teda povím, když se mi do zmrzlých buněk pozvolna začalo vracet teplo. Takumiho matka mi tu ještě předtím nechala čistou osušku a nějaké oblečení, takže jsem z koupelny mohla vyklouznout rovnou, suchá a oblečená.
Chvíli jsem na chodbě stála sama, ale po schodech se rychle přiřítil Takumi (asi slyšel, jak jsem otevřela a zase zavřela dveře) a odtáhl mě dolů do obýváku. Seděla tu celá jeho rodina, teda až na Itachiho. Starší blonďatý muž mě přivítal s přátelským úsměvem a rozkázal mi, že ho mám oslovovat Minato a nikoli jinak (jeho žena mi to přikázala už u vchodu, když mě sušila). Jeho mladší blonďatou kopii (i když kopie je nepřesné vyjádření, protože v sobě měl přeci jen něco z matky) jsem měla nazývat Naruto a už během několika minut jsem zjistila, že zastavit ho, když se o něčem rozkecá, je těžší než nedýchat.
Zato mezi Sasukeho vlastnosti upovídanost rozhodně nepatřila. Seděl na zemi, zády se opíral o jedno z křesel a většinu času zíral do ohně v krbu. Občas otočil tvář, aby se na mě divně podíval (pokaždé mi v tu chvíli po zádech přejel mráz), a pak zase pokračoval ve své činnosti. Promluvil jedinkrát, a to když se představoval.
"Sasuke, těší mě," zabručel otráveně na přání (rozkaz) své matky.
"Mě taky," odvětila jsem, nejistá a s váhavým úsměvem na tváři.
Nechtělo se mi mluvit o mé minulosti, ale chápala jsem, že pokud po těch lidech chci, aby mě aspoň na chvíli přijali mezi sebe, budu svou nechuť prostě muset překousnout.
Strávili jsme společně v obýváku asi dvě hodiny a Sasuke zatím téměř stihnul usnout nudou. Až později, když jsem ležela v posteli v Itachiho bývalém pokoji, jsem si uvědomila, že jsem poprvé v životě pocítila, co to vlastně znamená mít rodinu.
Zavrtala jsem se hlouběji pod peřinu a usmála jsem se. Poprvé v životě jsem si připadala doma. Doma, nejen v nějakém domě…
+ + + + + +
Probudila jsem se asi v šest ráno. Jasně, je sobota a já se vzbudila tak brzo… navíc po tak náročném dni. Asi si říkáte, jestli jsem normální… Nejsem a rozhodně se to nesnažím nějak ututlat. Ale zrovna v tomhle případě za to já nemůžu - zkrátka nejsem zvyklá vyspávat. Respektive mi za celý život nebylo dovoleno spát do dvanácti a teď se toho asi jen těžko zbavím.
Takže jsem vyskočila z postele v šest ráno, převlékla se do svých milovaných, moderně potrhaných džínů (několikrát bohužel i neúmyslně) a svého oblíbeného, značně sepraného šedého trička s logem Metallicy a seběhla po schodech dolů do kuchyně. Všichni kromě mě ještě spali, takže jsem měla značně omezené možnosti, co dělat. Nakonec jsem jen potichu vyklouzla na zahradu, schoulila se pod nějakou deku a zírala na východ slunce.
Asi se mi podařilo usnout, protože v jednu chvíli mi sama od sebe klesla víčka, a když jsem je zase zvedla, slunce bylo na obloze už podstatně výš.
Zároveň jsem si uvědomila, že je mi šílená kosa. Rychle jsem vyskočila na nohy a tryskem jsem se vrátila zpět do domu. Hodiny v kuchyni mi oznámily, že už je sedm padesát tři, a můj žaludek mi potvrdil, že jsem vzhůru (ačkoli to je vlastně celkem nepřesné vyjádření) už nějakou chvilku.
Váhala jsem, jestli můžu jen tak použít jídlo z cizí kuchyně, ale pobouřená odpověď mého břicha to vyřešila za mě. Navíc mě napadlo, že bych tak všem mohla ukázat svou vděčnost. Samozřejmě ne tím, že jím vyjím ledničku - chtěla jsem udělat snídani pro všechny. Protože pokud mi něco jde, pak je to právě vaření.
Našla jsem všechno potřebné na moje oblíbené čokoládové muffiny, k tomu jsem upekla ještě lívance a všechno završila ovocným koktejlem a domácím džusem. Sice nevím jak ostatní, ale pro mě prostě musí být snídaně sladká nebo aspoň… neutrální, nikdy ne slaná. A vsadila jsem na to, že se v tomhle budeme aspoň částečně shodovat.
Vůně jídla asi probrala všechny obyvatele domu, protože se sem postupně začali trousit. Nejdřív dorazil Naruto - vypadal, že ještě pořád spí, jak se tak vlekl, oči otevřené jen minimálně. Následovali ho Minato s Mikoto, po nich Takumi a nakonec Sasuke. Všichni mě chválili a děkovali mi, což mě samozřejmě moc těšilo. Chtěla jsem se jim zavděčit a bylo úžasný sledovat, jak jim chutná.
Jo, vlastně bych se měla opravit - nadšení projevili všichni až na Sasukeho. A měla jsem nepříjemné tušení, že se takhle rozhodně nechová naposled. Tehdy jsem to ale pustila z hlavy a doufala jsem, že ho to časem přestane bavit.
Jak se ukázalo, moje naděje někdo, kdo tam nahoře rozhoduje o mým životě, smetl ze stolu ještě dřív, než se nad nimi vůbec stačil zamyslet. Asi právě proto si zařídili, abychom je nemohli potkávat - protože nevím jak ostatní, ale já bych tomu svýmu nakopala zadek, že by si příště pořádně rozmyslel, jestli mi hodlá dělat v životě takovej zatracenej bordel. Ať se těší, až umřu, a někde tam nahoře ho konečně potkám! Vrátím mu to i úrokama a to bude hošánek teprve čumět!
Zpátky k věci…
Jelikož můj nový dočasný domov byl mimo město, do školy nás vozili autem. Občas jsme se svezli s Minatem, ale v devadesáti devíti případech ze sta jsme jeli se Sasukem. Bylo to logické - všichni tři kluci chodili do stejné školy, tak proč by je měl vozit někdo z rodičů, když už Sasuke i Naruto mají řidičák? S mým příchodem se to trochu zkomplikovalo, jelikož já chodila jinam. Sasukeho děsně otravovalo, že mu matka přikázala, aby mě dovezl až k mojí škole, ale neměla jsem mu to za zlé. Jak jsem vydloubala od Takumiho, takhle znuděný byl minimálně tři sta dní v roce.
Horší bylo, že vždycky vyhodil Takumiho s Narutem a pak jsme sami dva pokračovali do mojí školy (on se samozřejmě musel zase vrátit zpátky). Cesta tam trvala tak deset minut a celou dobu vládlo naprosté ticho. Teda, většinou Sasukemu hrála Metallica, Pearl Jam, Ironi nebo tak něco, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Pak jsem mu poděkovala za odvoz, on, když měl dobrou náladu, něco zabručel a oba jsme šli svou vlastní cestou.
Ale těch deset minut pro mě bylo utrpení.
O to víc, když se k nám čas od času přidala Sasukeho holka Karin. Nebudu se snažit to nějak zmírnit - byla to ta nejpříšernější kráva, jakou jsem kdy viděla. Ne zevnějškem, samozřejmě. Její dlouhé nohy, štíhlý pas a hezká tvář ji už teď dostaly na přehlídková mola. Jinak to ale byla povrchní, namyšlená, nepříjemná a naprosto pitomá husa.
Celou dobu si tam kloktala ty svoje nadřazený řečičky a vůbec jí nevadilo rozpovídat se o svém spodním prádle, případně o svých plánech se Sasukem na ten a ten večer (respektive noc). Absolutně nebrala na vědomí, že s nimi v autě sedí ještě někdo, komu se z jejích popisů dělá šoufl.
Ale přeci jen jsme měly něco společného - jedna druhou jsme pohrdaly. Byla jsem tou holkou znechucená a zároveň jsem ji litovala. Že ona ke mně chová něco horšího než jen odpor, že mě nenávidí, jsem měla zjistit až moc brzo…
Ten den jsem měla prapodivně dobrou náladu. Možná to bylo tím, že svítilo sluníčko, ve škole jsem neměla nic, kvůli čemu bych se musela nervovat, a blížil se víkend. A možná byl pátek osmnáctého naprosto normální a za tu suprovou náladu mohlo prostě něco ve mně.
Sasuke mě odvážel do školy s hrajícími Pearl Jam, a když začal hrát Wishlist, neudržela jsem se a začala si zpívat. Asi právě to v Karin, která k nám přistoupila, vzbudilo podezření a nenávist. Zřejmě pro ni bylo nepochopitelné, že bych si jen tak mohla (tak trochu falešně) zpívat před klukem, který je mi úplně putna. Jinými slovy - nechápala, že by to kluk, se kterým nic nemám, snesl… A nakonec úplně stručně řečeno si usmyslela, že ji se mnou Sasuke podvádí. Šílený, co? Nikdy nepochopím, jak na to přišla.
Každopádně se od toho dne začala chovat nesnesitelně. Kdyby si vztek vybíjela jen na mě, ani neceknu a nějak to přetrpím… jenže ta kravka ječela i na Sasukeho. Ne že bych toho kluka měla nějak zvlášť ráda, ale věřte mi, kdybyste ji znali a slyšeli, bylo by vám líto snad i nájemnýho vraha. Takže jsem to po čtyřech dnech už nevydržela a vložila se do toho… a ona ztropila šílenou, žárlivou scénu, kterou muselo slyšet celé město.
Nejspíš čekala, že když se bude chovat takhle, Sasuke za ní bude neustále běhat, omlouvat se (za něco, co se nikdy nestalo) a prosit ji o odpuštění. Jenže on ji kvůli tomu nevzal do auta a dokonce vypadal, že by s radostí do něčeho kopnul (což u něj bylo zatraceně neobvyklý). A to zřejmě Karinino ego neuneslo a ona se s ním kvůli tomu rozešla. A já se to samozřejmě dozvěděla jako jedna z posledních…
Bylo sobotní ráno a všichni trpělivě čekali v jídelně, až dodělám snídani (vaření se totiž stalo výhradně mojí prací). Totiž všichni až na Sasukeho. Ten právě sešel ze schodů, ale místo toho, aby zamířil ke stolu, zavolal, že jde pryč, a zatočil do chodby.
"Za Karin?" zeptal se Naruto a hned nato zaklel bolestí, když ho Takumi pod stolem nakopl - tehdy jsem ještě nevěděla proč.
"Rozešli se, ty pako," zasyčel Takumi, když Naruto spustil proud nadávek na jeho osobu.
V tu chvíli se mi málem podařilo vyklopit Minatovi na hlavu domácí jogurt. Naštěstí jsem to ale ustála, rychle mísu položila na stůl, popadla jsem několik muffinů a s omluvou jsem vyrazila pryč od stolu.
Sasukeho jsem zastihla až venku před plotem a musela jsem na něj zavolat, aby mě vůbec vzal na vědomí. Tvářil se nanejvýš otráveně, jak jsem tak k němu klusala.
"Hm?" zeptal se, což, jak jsem si po té době už zvykla, většinou zastávalo otázky od 'co je?' po 'kolik je hodin?'. Momentálně to znamenalo to první.
Nikdy jsem nefandila dlouhému okecávání, takže jsem šla rovnou k věci. "Rozešli jste se?"
"Hm… A?"
Úžasná to komunikace, nemyslíte? "Proč?"
"Kvůli tobě."
"Kvůli mně?"
"Karin je zřejmě až stupidně žárlivá."
Tak to bylo zatím nejvíc slov, co jsem od něj najednou slyšela. "To je mi líto," zabručela jsem tu otřepanou frázi, načež jsem se do toho pokusila vložit trochu optimismu. "Ale stejně nemá cenu chodit s holkou, která ti nevěří. O to víc, pokud si dokázala najít důvod k žárlení v takový stupiditě. Chci říct - stejně by to někdy přišlo, ne?"
"Hm… už musím, jdu si zaběhat."
Chápu, že teď asi právě překonal osobní rekord v mluvení a to na něj bylo trochu moc, ale vážně by nemohl být trochu příjemnější? Než jsem stačila odpovědět, otočil se a rozeběhnul se pryč, takže jsem byla donucena znovu na něj zavolat. Sice se zastavil, ale tvářil se ještě otráveněji než kdy dřív. Ignorovala jsem to a popoběhla těch pár metrů k němu, načež jsem mu do rukou vtlačila muffiny.
"Vzala jsem ti něco k snídani," dodala jsem a lehce jsem se pousmála.
"Promiň, ale nemám hlad," opáčil. Zmetek.
"Aspoň jeden si nech," zaprosila jsem s mírně našpulenými rty.
Povzdychnul si, jeden muffin si strčil do kapsy od mikiny a zbylé mi vrátil. Pak si do uší strčil sluchátka a rozeběhnul se pryč. Usmívala jsem se, když jsem se vracela, protože abych řekla pravdu, nečekala jsem, že mému přání vyhoví.
Třeba se to mezi námi konečně zlepší, doufala jsem, jak jsem tak o chvíli později usrkovala ze skleničky pomerančový džus.
Haha! Větší krávovina mě napadnout snad ani nemohla…
Druhý den to ještě šlo, ale když mě v pondělí vezl do školy a já se s ním pokusila promluvit, vrhnul na mě zvláštní pohled, který jsem si neuměla vysvětlit (což je u mě co říct), a mlčel. A od té chvíle to zase šlo od desíti k pěti, a to navíc tak rekordním tempem, že to vydeptalo i Mikoto.
Ta sympaťačka si mě nehorázně oblíbila - donutila mě jít s ní nakupovat, přičemž jen jedna jediná taška z těch bůhvíkolika byla její (a všechno přitom platila ona). Neustále si se mnou povídala, chtěla po mně, abych ji naučila vařit to a to, pomáhala mi… snažila se mi všemožnými způsoby dát najevo, že mě mají rádi a záleží jim na mně, a já ji za to zbožňovala.
Nahradila mi matku a já jí dceru, kterou, jak říkala, vždycky chtěla (a místo níž měla na krku čtyři kluky). A Minato byl zrovna tak fajn - kluci mají opravdu štěstí, že mají za rodiče takové senzační lidi. Těžko říct, jestli si to uvědomují. Bojím se, že jestli ano, rozhodně to není tolik, jak by měli. Proč by se jinak Sasuke choval jako totální ignorant i k nim?
Jednou večer totiž Mikoto, když si myslela, že už spím, hodila se Sasukem řeč. Ptala se ho, proč se ke mně chová tak ošklivě, a prosila ho, jestli by toho nemohl nechat, ať už proti mně má cokoli. Dlouho bylo ticho a já se neodvážila ani dýchat, abych nepřeslechla Sasukeho odpověď. A pak konečně otevřel pusu a řekl, že nic nechápe. Chápete to? Jeho matka byla naprosto zoufalá a řekla bych, že dokonce neměla daleko k slzám, což on musel vidět, ale naprosto klidně si prohlásil: "Nic nechápeš."
Upřímně řečeno jsem se divila, že mu Mikoto jednu nevlepila. A když se téměř s brekem dožadovala přesnějšího vysvětlení a on jí odvětil: "To nemá cenu", měla jsem co dělat, abych nevylítla z postele a nešla ho zfackovat sama.
Každopádně od té chvíle jsem se snažila dostat se do Sasukeho blízkosti co nejmíň, aby si především Mikoto přestala uvědomovat napjatý vztah mezi námi. Fungovalo to a mě to nesmírně těšilo, protože trápit tyhle fajn lidi mi působilo řezavou bolest nebezpečně blízko u srdce.
A tak dny postupně ubíhaly a slunce postupně nabíralo na síle, takže na konci dubna už docela solidně hřálo. Zvykla jsem si sedávat na verandě, zabalená do deky, a sledovat jak vycházející, tak zapadající slunce. Občas se ke mně přidala Mikoto, občas Takumi nebo Naruto, někdy dokonce i Minato. Ale Sasuke nikdy. Choval se ke mně, jako bych vůbec neexistovala, a mě to docela bolelo. Pochopte, opravdu vás docela zasáhne, když se na vás člověk dívá a přitom vypadá, jako by neviděl nic než vzduch. A Sasuke na mě zaostřil málokdy…
Trápilo mě to, jasně. Nevěděla jsem, co jsem udělala, že mě tak nesnáší, a nemohla jsem s tím nic dělat. Začít s ním víc komunikovat a vyptávat se ho na důvod jeho chování by ranilo Mikoto. A pokračovat v tom nicnedělání samozřejmě nevedlo k odpovědi. Takže jsem se rozhodla pro kompromis - dál jsem ho ignorovala, ale když jsme byli sami dva, snažila jsem se s ním mluvit. Samozřejmě neúspěšně. Jeho odpovědi se stávaly výhradně z trhání ramen, otrávených "hn" a z mlčení.
Navíc jsem pak nepřemýšlela pomalu nad ničím jiným. Psala jsem úkol z matiky a ano, najednou jsem zjistila, že se snažím dělit Sasukem. Vařila jsem a samozřejmě, krájení zeleniny jsem vůbec nevěnovala pozornost a místo přemýšlení, kolik že tam chci dát toho a toho, jsem uvažovala nad Sasukem. Docela mi to lezlo na mozek, abych řekla pravdu. Kolikrát jsem se na sebe do zrcadla mračila a vůbec přitom neviděla svůj odraz.
Vypadávala jsem z provozu dost často, příliš často, aby mi všechno stále vycházelo.
Jednou večer se mi to stalo, když jsem se v koupelně převlékala do pyžama. Prostě jsem se utřela, oblékla si kalhotky a to bylo všechno. Pak jsem zůstala stát, civěla do blba a zamyšleně jsem se mračila.
A já blbá si zrovna v ten den zapomněla zamknout!
Pootevřeným oknem na mě najednou zavanul chladný vzduch a já se konečně vzpamatovala ze svého přemýšlení. Trochu opožděně jsem se zatřásla zimou a otočila se, abych se rozhlédla po svém oblečení.
A omráčeně jsem zůstala civět na Sasukeho, stojícího ve dveřích. Ve chvíli, kdy jsem ho spatřila, jsem se nemohla ani hnout. Opravdu. V tu chvíli jsem zjistila, co to znamená, když někdo zkamení. Připadala jsem si jako socha, idiotská, šokovaná a téměř nahá socha.
A pak jsem zaječela. Zprvu to byl jen výkřik, jeden hlasitý, vyděšený tón. Ale jakmile jsem se trochu vzpamatovala a schovala se za ručník, začala jsem na něj ječet nadávky jako smyslů zbavená. Na svou obhajobu musím říct… no, i když ne, měla jsem se prostě líp ovládnout. Ale diví se mi někdo, že mě to trochu vzalo?
Vzburcovala jsem celý dům, opravdu se všichni přišli (přiřítili) podívat, co se děje, že tak vřískám. Nevím, co je napadlo, když spatřili Sasukeho, který se otráveně opíral o rám dveří a naprosto nezaujatě poslouchal, jak na něj hulákám nadávky. A ani nevím, co mu chtěli říct (jakože určitě něco chtěli, protože Minata s tak přísným pohledem (upřeným na Sasukeho, ne na mě - ha!) jsem ještě neviděla), protože jakmile mi došla slova a já svůj báječný proslov zakončila dlouhým výdechem pro uklidnění, jenom na mě kývnul bradou.
"Máš tetování," okomentoval svoje gesto v naprostém klidu.
Zabte mě někdo…

•konec první části•

Bžum... a teď komentujte! ;) ^^
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | 3. srpna 2011 v 13:45 | Reagovat

super povídka

2 ~Hellequinassasin ~Hellequinassasin | Web | 3. srpna 2011 v 14:51 | Reagovat

tak táto bola úžasná! :D

3 Mikeira Mikeira | 3. srpna 2011 v 18:13 | Reagovat

Úžasnéé :D Super povídka

4 Chii^^ Chii^^ | 3. srpna 2011 v 19:44 | Reagovat

A já se těším na další kapitolku, doufám, že je také přednastaven :-D :-D

5 khaculinka khaculinka | 3. srpna 2011 v 19:47 | Reagovat

Bože můůůj to je nádherný, nádherný říkám dělej další díl honem honem honem :D píšeš opravdu nádherně

6 Tarei Tarei | Web | 3. srpna 2011 v 20:10 | Reagovat

Koizumi jáá tě zabijůůůůůůůů! Takhle to ukončit, wáááááááááááá! Honem další díl je to dokonalé!!! :-)

7 Dollxynka Dollxynka | 3. srpna 2011 v 21:53 | Reagovat

hm tak to se mi hodne libi :) a jsem zvedava jak se to bude vyvyjet dal

8 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 3. srpna 2011 v 22:28 | Reagovat

Koizumi... já si asi pro tebe přichytám speciální mučení... co to je za konec? Takhle to nechat??? :D Další, další, další!!! :)

9 Tissa Tissa | Web | 3. srpna 2011 v 23:09 | Reagovat

Notáááááááááááááááááááááááááááááák děláš si ze mě srandu??????? Ukončíš to v tom nejlepšímm!!!!!! Jasně! Jestli si chtěla, abysme se těšili na další díl, tak braco, alespoň u mě to dokonale funguje!!! Jaa chci další díl!!! hneeeed!!!!!!!:D A jinak D-O-K-O-N-A-L-Ý!!!!!!!!

10 Naruta-chan Naruta-chan | Web | 4. srpna 2011 v 1:16 | Reagovat

tá poviedka začína úžasne...je naprosto skvelá :) už sa moc teším na pokračko :)

11 Weja Weja | 4. srpna 2011 v 2:28 | Reagovat

Píšem super skoro, ale toto som si proste musela prečítať, pretože ráno odchádzam tiež preč. A brďo, vedela som, prečo to vydržím a fakt si to prečítam! Fakt to stálo za to, je to fakt super!!! Strašne som zvedavá na pokračovanie a moooc mooooc sa naňho tešííím!!! =) ;-)

12 Ayame Takahashi Ayame Takahashi | Web | 4. srpna 2011 v 12:37 | Reagovat

Absolutně
- skvělé
- nádherné
- bezkonkurenční
- úžasné
- a naprosto nepochopitelné xD

Jak vůbec můžeš něco tak nepochopitelně krásného? :D
I can´t breathe...

13 Kika Kika | Web | 5. srpna 2011 v 0:12 | Reagovat

jej je to straaasne kawaii!!!

14 Iwelin -SB Iwelin -SB | Web | 5. srpna 2011 v 12:12 | Reagovat

UUaaaaa! Naprosto bombastické! :D ;)

15 Lissa-chan Lissa-chan | 5. srpna 2011 v 23:06 | Reagovat

Nádhera jako vždy....těším se na pokračování.

16 s s | 7. srpna 2011 v 17:57 | Reagovat

nádhera

17 veronika veronika | 16. srpna 2011 v 22:23 | Reagovat

skvelé.

18 betusik-chan betusik-chan | Web | 25. srpna 2011 v 21:44 | Reagovat

uf tak keby sa mi stalo nieco take ako sak v kupelne a potom by ten dotycny jednoducho upozornil na nejake moje tetovanie nebriac ohlad na to co sa pred chvilkou stalo ... uf tak to by ma dostalo :/ uzasne :D som zvedava preco sa tak sasuke sprava ^^

19 Isabell Isabell | 28. srpna 2011 v 21:15 | Reagovat

Tak ten konec mě odrovnal :D:D Zabte mě někdo :D:D:DSuprová povídka, jedu na další část :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama