Hříčka osudu

11. srpna 2011 v 12:00 | Koizumi Michiyo |  Dramione
*přednastaveno*

Tentokrát Dramione... XD A taky po dlouhý době jednorázovka, která má opravdu jen jeden díl... ^^

Rozzlobeně došla k ústí jeskyně a vyhlédla ven. Pomalu zapadající slunce se už ztratilo za stromy rozsáhlého jehličnatého lesa, ve kterém našli dočasný úkryt. Ona a ten trol bez jediného náznaku mozku a naopak s obdivuhodnou schopností vytáčet všechny lidi, nebo aspoň valnou většinu, do nepříčetnosti.
"Už jsi nasbírala to dříví?" zakřičel zevnitř jeskyně.
Rozzuřeně zaskřípala zuby. Už mu přednesla důvody, proč nedopustí, aby dnes rozdělali oheň. Oba mohli být rádi, že vyvázli nezranění a podařilo se jim schovat se. Nemohli si dovolit rozdělat oheň v jinak pustém lese, protože by se s velkou pravděpodobností stal majáčkem vysílajícím "tady jsme".
Jenže on se zřejmě rozhodl nepřijmout to jako dostatečný důvod.
"No?" ozvalo se netrpělivě.
"Vypil jsi snad něco, co ti rozleptalo i ten ubohý náznak mozku a nějaké inteligence, co jsi měl v hlavě dřív?" zaječela.
Z šera se ozvalo jen pobouřené mumlání a ona si byla jistá, že ji právě nazývá spoustou velmi nelichotivých přezdívek.
Ušklíbla se, obmotala si paže kolem trupu a zadívala se na oblohu.
Opravdu netušila, co má udělat, aby to s ním přežila ve zdraví. Nebo spíš aby to přežil on, protože jestli to takhle půjde dál, brzo ztratí nervy a dozajisté mu vlastnoručně omlátí hlavu o nejbližší tvrdý předmět, který by to zuřivé třískání mohl vydržet. A ona nechtěla skončit ve vězení kvůli tomu idiotovi.
Utrápeně si povzdychla a chvíli si třela paže, aby z nich vyhnala zimu.
Dostala za úkol pochytat partičku smrtijedů, kteří dosud utíkali spravedlnosti. Pak se dozvěděla, že nepůjde sama, ale s ním, což ji trochu rozházelo. Ale i s tím se vyrovnala a dokonce se jí podařilo domluvit s ním plán s velkou pravděpodobností na úspěch.
Tak kde se to zvrtlo, že teď musí trčet s největším idiotem pod sluncem v temné jeskyni někde uprostřed pustého, děsivého lesa?
Uslyšela, jak se za ní něco pohnulo, než se z jeskynního šera vynořil vysoký blonďák.
"Proč musíš být umanutá hysterka, Grangerová?" zavrčel.
Odpověděla mu pohrdavým úšklebkem. "Zřejmě ze stejného důvodu, z jakého ty zůstáváš tím arogantním zmetkem, Malfoyi."
Jenom si posměšně odfrknul a usadil se před vstup do jejich dočasného útočiště. Hermiona znovu zaslechla, jak si pro sebe něco nesrozumitelného mumlá, ale znovu to přešla bez řečí. Upřímně řečeno byla ráda, že už ji "oficiálně" oslovoval výhradně jejím příjmením - vůbec jí nechybělo oslovení "ty špinavá mudlovská šmejdko" a podobné.
"Jeden malej, neškodnej ohníček pro trošku světla a tepla ještě nikoho nezabil," mumlal si pro sebe Malfoy rozzlobeně.
"Myslela jsem si, že jsi jednička ve svém oboru, Malfoyi, tudíž že víš o nebezpečí toho tvého malého, neškodného ohníčku. Navíc, nejsi náhodou kouzelník? A nebyl jsi to náhodou ty, kdo celé roky nadával na mudly a nutně potřeboval kouzlit i ve chvíli, kdy by bylo jednodušší udělat to hezky pěkně pomudlovsku, to všechno jen proto, aby sis dokázal, že nejsi mudla, ale něco víc? Takže pokud ti bude zima, laskavě si vzpomeň, co ses naučil, a použij kouzlo. A bez světla se chvíli obejdeš!"
"Oh, málem už jsem zapomněl, jaké to je, když člověk v tvojí přítomnosti řekne něco, co se ti nelíbí… Děkuji pěkně za přednášku, byla velmi poučná!"
Hermioně se zlověstně blýsklo v očích, ale dokázala zachovat naprostý klid. Sladce se na Draca usmála a pravou ruku si položila na srdce v rádoby polichoceném gestu. "Vůbec není zač, naopak - bylo mi ctí, že jsem tě mohla něco přiučit! Znovu." Pak zakoulela očima, odvrátila se a tak, aby to slyšela jen ona, dodala: "Ty trotle jeden zatracenej."
"A když už jsme u kouzel," ozval se Malfoy po chvíli ticha, "co takhle použít nějaké ochranné, co by ten oheň ostatním zakrylo?"
Hermiona zmučeně zasténala a otočila se - Malfoy měl na tváři vyzývavý úsměv a obočí se mu zvedalo v ladné, provokativní linii. "Ty se nevzdáš, co?" Ačkoli to vyslovila jako otázku, bylo to spíš pouhé konstatování, protože odpovědí si byla až moc jistá.
"No vidíš, přeci jen nebudeš tak blbá, jak to vypadá," uculil se, kvůli čemuž Hermiona zaskřípala zuby a musela pevně semknout rty, aby mu nevmetla do tváře, že to on se celou dobu chová jako malej, rozmazlenej, nemyslící fakan.
"Tak co ten oheň?" připomněl se, když stále neodpovídala.
"Jo, klidně," odvětila v naprostém klidu.
Draco překvapeně zamrkal. Čekal, že spíš začne vřískat tak hlasitě, že to prolomí i Ševelissimo, případně že ho ubodá svou vlastní hůlkou. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by to Grangerová nemyslela vážně. Pochybovačně si ji prohlédnul a pátral přitom po nějakých známkách, že by to třeba myslela jako (nevtipný) vtip, ale žádné nenašel.
Rozjasnila se mu tvář. "Tak dojdeš pro to dří-"
"Pokud si najdeš vlastní úkryt," skočila mu rázně do řeči.
"Cože?"
"Daleko od tohodle a ode mě," dodala, jako by jeho překvapení vůbec nevzala na vědomí.
"A proč bych si nový úkryt měl hledat zrovna já?" obořil se na ni.
"Protože já se odsud ani nehnu! A kde jsem já, tam bude oheň tabu, dokud po nás bude pátrat parta rozzuřených smrtijedů! Tečka."
Probodával ji tak vražedným pohledem, že se upřímně podivila, že ji to ještě nerozcupovalo na malé, krvavé kousíčky a ty následně nespálilo na prach.
"Nesmíme se rozdělit," zabručel nakonec. "Byl to rozkaz."
Hermioně se očima mihnul vítězný záblesk. "Tak to máš asi smůlu, kamaráde," usmála se.
"A proč by -"
"Ne!"
"Ale pro-"
"NE! A nehodlám se s tebou celej večer hádat jenom kvůli nějakýmu zpropadenýmu, stupidnímu ohni! Prostě se žádnej zapalovat nebude, a pokud umíš aspoň trochu přemýšlet, dojde ti proč!" S tím se od Draca otočila a prudce se posadila na zem.
Vyslechla si sice ještě několik stížností a taky závažných pochybností i své inteligenci, ale nevšímala si ho a jeho zřejmě po nějaké době přestalo bavit mrmlat si jen pro sebe, bez sebemenší odezvy.
A Hermiona byla opravdu vděčná, že má konečně jakýs takýs klid. Bohužel pro ni ale netrval dlouho.
Jak ubývalo světla, Draco se postupně stával čím dál tím nepříčetnějším a Hermioně se zdálo, že je i z nějakého důvodu stále nervóznější. Reptal víc a víc (především že ho nenechala zapálit oheň, ale nezůstal jen u toho a vytahoval věci, které sem vůbec nepatřily), urážel ji víc a víc a vůbec byl stále víc a víc nepříjemnější.
Byla už skoro tma, když Hermiona nevydržela ignorovat neustálý příval urážek a rozkřičela se na něj. Samozřejmě nereagovala na jeden konkrétní posměšek, ale když už křičela, rozhodla se ze sebe dostat všechno. Řvala na něj nadávky jako smyslů zbavená, od tupohlavých fretek přes neschopné, idiotické troly až k výrazům, za které by se zastyděl nejeden dlaždič.
A Draco by si samozřejmě nemohl říkat Malfoy, kdyby si to nechal líbit. Nadávali si snad ještě víc než za všechny ty roky na škole a ani jeden z nich nemínil přestat dřív, než to udělá ten druhý. Nakonec si ale Hermiona pohrdavě odfrkla a pak se rozhodně zvedla. Bylo jí jedno, že před chvílí tvrdila, že se odtud ani nehne - v Malfoyově blízkosti už nemínila zůstat ani minutu. Ale ve chvíli, kdy udělala první krok, se jí zápěstí ocitlo v pevném sevření Dracovy dlaně.
Prudce se otočila a zpražila ho pohledem. "Co si myslíš, že děláš?" obořila se na něj.
Pozoroval ji náhle se zvláštní nervozitou v očích, čelisti měl pevně zaťaté. "Nikam nepůjdeš," zavrčel.
Nebezpečně jí zacukalo obočí, což byl třeba pro takového Rona obvykle povel k útěku. Jenže Malfoy ji neznal jako Ron, nebo byl možná natolik hloupý, aby v blížící se pohromě neviděl pohromu.
"Takže teď už mi chceš bránit i v tomhle?" I přesto, že se snažila mluvit klidně, zuby jí skřípaly o sebe.
Neodpověděl, zíral na ni a dál jí bránil v odchodu.
"Tak to teda ne, kamaráde, to jsme si nedomluvili!" Prudce se mu vytrhla z jeho sevření a rázně vyrazila pryč.
"Grangerová…" Hlas měl stažený a chraptivý a jeho zvláštní podtón Hermionu málem přiměl zastavit.
Nebuď blázen, napomenula se v duchu, zaťala zuby a s ještě větší vervou pokračovala dál.
"Hermiono, prosím." Téměř to zaskučel, ale ona se posadila ke stěně jeskyně, tvář odvrácenou pryč od něj na znamení vzdoru.
"Hermiono!" zaječel vyděšeně.
V mžiku byla na nohou, svítila si hůlkou a civěla na něj. Choulil se u stěny, oči rozšířené panikou, tvář sinalou. A jak si tak prohlížela jeho obličej, stažený děsem a naléhavou prosbou, došlo jím, co se děje.
"Máš strach ze tmy," konstatovala ohromeně.
Jenom zaskřípal zuby a dál na ní upíral oči. "Prosím," naléhal.
Povzdychla si, zrušila kouzlo, takže světlo zmizelo, a vydala se k němu; urputně se přitom snažila nedat na sobě znát jisté uspokojení.
"Proč se bojíš tmy?" zeptala se, když si k němu opět přisedla.
Sípavě se nadechnul a ona si všimla, že je celý ztuhlý. Pak trhnul rameny. "Nepříjemné zážitky z dětství."
"Ale na škole jsi ze tmy ještě neměl takovou hrůzu, ne? Nebo ano?"
Chvíli váhal, nakonec ale zavrtěl hlavou. "Služba u Voldemorta si vybrala svou daň," odvětil, když ho i nadále probodávala tázavým pohledem.
Rty jí vyklouzlo jediné, chápavé "och" a lehce pootočila hlavu, takže její oči se zabodly do nepropustné temnoty jeskyně. Nějakou dobu přemýšlela a snažila se z hlavy úplně vykopnout slabé nutkání pěkně se Dracovi vysmát. Shazoval ji, to ano, a pořád se k ní choval arogantně, ale koneckonců ke komu ne? Navíc tohle byl jiný případ než jejich obvyklé šarvátky a jí připadalo nechutné, aby si ho dobírala kvůli něčemu, za co nemůže.
Uslyšela rozzlobené zasténání a automaticky se za tím zvukem otočila. Draco strnule seděl, civěl přímo před sebe do tmy a ve tváři se mu střídali panická hrůza, zoufalství a vztek. Nedokázal se svého strachu zbavit a i v té tmě Hermiona poznala, že ho to zlobí.
Možná právě to ji přimělo k činu.
"Co si myslíš, že děláš?" zeptal se Malfoy, když se zvedla a zatáhla ho za paži. Snažil se, aby to znělo pohrdavě a znechuceně, ale hlas měl stále ochraptělý strachem.
Hermiona neodpověděla, místo toho mu podržela ruce, aby se ji nesnažil odstrčit, a uvelebila se na zemi mezi jeho nohama.
"Prostě mi věř," rozkázala rázně, když se nadechoval k dalším námitkám.
Zaraženě zmlknul a nechal ji, ať se o něj zády opře. Překvapilo ho, jak moc se mu ulevilo, když do něj proudilo teplo jejího těla, o to víc, jakmile ho vzala za ruce a přinutila ho obmotat jí paže kolem pasu.
Přesto stále dýchal trhaně a celé tělo měl ztuhlé. Hermiona ho vzala za ruce, ale ani to moc nepomohlo.
"Věř mi, Draco, tady jsi v bezpečí," zašeptala proto. A pak na něj začala mluvit. Nezáleželo na tom, co říkala - Dracovi pomáhal pouhý zvuk jejího něžného, uklidňujícího hlasu. Zabořil jí tvář do vlasů mezi ramenem a krkem a zahalen v jemném oparu jejího vyprchávajícího parfému poslouchal, jak vypráví o svém dětství, o své rodině, o svých koníčcích, o svém světě. Usmíval se, když mu popisovala své dětské karamboly, a soucítil s ní, když mluvila o ztracených nadějích. Ani se neuvědomil, že se jeho tělo postupně uvolnilo a z jeho duše zmizel poslední náznak strachu.
Hermiona se usmála, když uslyšela, jak se tiše zasmál, a pokračovala v mluvení dál. Nerada si to přiznávala, ale v Dracově náručí jí bylo celkem příjemně. A to, jakým způsobem ji držel, a taky jeho horký dech, který ji šimral na krku, jí nahánělo husí kůži.
Pak najednou uprostřed věty dlouze zívla… a potom znovu a znovu. Snažila se mluvit dál, ale únava ji přemáhala a ona proti ní byla bezmocná. Ve chvíli, kdy už slova díky častému zívání jen nesrozumitelně brumlala, jí Draco náhle stisknul ruku, aby na sebe upozornil.
"Dobrou noc," zašeptal, jakmile utichla.
Hermiona se pousmála. "Dobrou noc," zamumlala. Trochu se zavrtěla, aby si našla lepší polohu ke spánku, a zavřela oči. Během chvíle už oba spokojeně spali, chráněni temnotou jeskyně a hromadou kouzel.

Probudila se rozlámaná a hrozně ji od tvrdého podkladu bolel zadek, ale naproti tomu se cítila příjemně. Zakňourala, když se trochu zavrtěla a ztuhlé tělo bolestně zaprotestovalo, a opřela si hlavu o Malfoyovo rameno.
"Omlouvám se," ozvalo se po několika minutách ticha.
"Za co?"
Cítila, jak trochu změnil polohu a naklonil hlavu tak, že ji jeho teplý dech šimral z levé strany na krku.
"Za to v noci," zamumlal a ona v jeho hlavě překvapivě zaslechla zahanbení.
"Není proč," vyhrkla. "Každý má nějakou fobii."
"Vážně?" Bylo znát, že o tom pochybuje. Opravdu si nedokázal představit svého otce, jak s křikem utíká třeba před pavouky.
Rázně přikývla a otevřela pusu, pak ale zaváhala. Nevěděla, jestli je zrovna dobrý nápad odhalit mu kus sebe. Navíc právě ten kus, kterého by mohl nějak zákeřně využít. Nakonec ale vsadila na to, že se jí po tom incidentu v noci a po její následné reakci na to nebude vysmívat, ani toho později nezneužije.
"Mám panickou hrůzu z bouřek a výšek," hlesla a slabě se pousmála, když se trochu zakuckal a musel si pak odkašlat (samozřejmě velmi tiše a důstojně). "Nedokážu nic dělat, když se venku blýská a ozývají se hromy. V noci se vždycky dokodrcám do chodby, kde je všechno slyšet nejmíň, zabalím se do dek a sedím se svíčkou na zemi, dokud to neskončí. Jsem schopná zůstat tam až do rána."
"A výšky?"
Uchechtla se při představě, co naposled provedla, když ji Ginny násilím vytáhla na koště. "To ti přeju, abys to radši ani nezažil. Při bouřce jsem jak ochrnutá, kdežto ve výškách… šílím. Ječím, brečím, mlátím, prosím… prostě cokoli, co by mi pomohl dostat se v bezpeč dolů na zem."
Tlumeně se zasmál a zabořil tvář do Hermioniných vlasů; voněly po čokoládě, jak si okamžitě všimnul.
"Někdy tě vezmu na výlet na koštěti," zamumlal. "Tý fobie z výšek se musíš zbavit, protože o hodně přicházíš!"
"Snažili se o to Harry, Ron i Ginny a všichni tři skončili tak otřesení, co jsem byla schopná udělat, že se už nikdy nepokusili ani zavést na to řeč. Proč by se to zrovna tobě mělo povést?"
"Protože jsem lepší než ti tří dohromady!" Pronesl to s žertovným nádechem, ne arogantně a namyšleně, jak by to jistě udělal dřív. Proto Hermiona pokračovala v rýpavém, ale stále přátelském a vtipném duchu.
"Vážně? A kde jsi byl ty, když dva z nich zachraňovali svět před Voldemortem?"
A okamžitě věděla, že přestřelila. Draco sebou trhnul a pak mu všechny svaly ztuhly. Hermiona v duchu zanadávala na svůj vlastní účet, než se začala omlouvat nahlas.
"Draco, moc mě to mrzí! Vůbec si toho nevšímej, nemyslela jsem to tak! Vlastně jsem nemyslela vůbec, když jsem to říkala! Nedošlo mi, že by se tě to mohlo dotknout!"
"V pořádku," zarazil ji, ale přesto nedokázat skrýt určitou hořkost v hlase. A pak už zřejmě ani nechtěl. "Koneckonců máš pravdu, ne? Kde jsem byl já, když jste vy tři riskovali život, aby pak šmejdové jako já mohli žít v klidu?"
A to se Hermiony dotklo - jeho náhle nepřátelský, kousavý tón, i sama slova. Bez jediného slova se vykroutila z Dracova sevření a pak odešla z jeskyně pryč, nechajíc ho tak litovat svých přehnaně útočných slov o samotě.
Vrátila se asi o půl hodiny později a ke svému překvapení ho našla u vchodu do jeskyně, poměrně vystrašeného a zoufalého, i když se snažil nedat to na sobě znát. Ještě víc ji překvapilo, když se mu viditelně ulevilo, jakmile se ukázala. Počáteční vztek okamžitě opadl, takže když usedla na zem a začala připravovat jídlo - několik hub, které našla a vzala s sebou - už se na něj zlobila jen trochu.
Draco se k ní připojil a oba mlčky čistili houby.
"Promiň, Hermiono," promluvil konečně a upřel na hnědovlásku omluvný pohled. "Nechtěl jsem být tak nepříjemný…"
"No, ale povedlo se ti to," odsekla. Chtěla zůstat klidná, ale stejně to nakonec nevydržela a pokračovala hlasitěji, než bylo nutné. "Co sis vůbec myslel? Že žiju v představě, že ses u Voldemorta měl kdovíjak báječně? Že si naivně myslím, žes to neměl těžké a neprožil sis své?"
"Ne, samozřejmě že ne," odvětil nevýrazně. "Já jen… bylo to pro mě opravdu těžké období a nerad na to vzpomínám. Obávám se, že se přes tohle stále ještě neumím úplně přenést a všechny… útočné poznámky, byť jsou myšleny v žertu, se mě dotknou."
Z Hermiony vmžiku vyprchaly i poslední zbytky hněvu.
"Už se to nestane," slíbila a povzbudivě se na Draca usmála. "Platí?"
Oplatil jí úsměv, ale Hermioně se zdál takový mdlý a bez života. "Platí," souhlasil tiše.
I přes čerstvě uzavřené příměří ale nepříliš chutná snídaně probíhala v nezvyklé tichosti, jak byli oba ztraceni ve vlastních myšlenkách a vzpomínkách.
"Měli bychom se vrátit do Londýna," zamumlal Draco po snídani. "Nebo je aspoň kontaktovat."
"Nebo se pokusit dokončit náš úkol," doplnila Hermiona.
"Teď? Přemohli nás, když jsme měli výhodu překvapení na své straně - nemůžeme čekat, že by se nám to povedlo teď, když o nás vědí a jsou na nás připravení. Nemůžeme zbytečně riskovat životy, když se můžeme vrátit a přivést posily."
"Já vím. Takže co teď? Přemístíme se do Londýna?"
Draco přikývnul. "Na ministerstvo. A pak se vrátíme a vypořádáme se s nima, hm?"
Hermiona se místo souhlasu pousmála. Pak si obmotala paže kolem pokrčených nohou, hlavu si položila na kolena a ještě na chvíli zavřela oči. "Tak jsem si říkala, že jsme spolu ještě nikdy nevycházeli tak dobře," zamumlala najednou. "Samozřejmě když nepočítám ty počáteční hádky."
"No, to je fakt. Ale už na škole jsme byli dokonale sehraný tým, tak se není čemu divit!"
"Dokonale sehraný tým?"
"No jasně! Já ti nadával a tys mi urážky obratem vracela! Nikdo, a to mi věř, by se nedokázal tak synchronizovaně hádat víc než pár týdnů - a my to zvládali roky!"
Tlumeně se zasmála jeho zvláštnímu, osobitému humoru a pak si povzdychla. "Opravdu bychom měli začít něco dělat."
Malfoy přikývnul a hned nato k Hermioně přistoupil a natáhnul k ní ruku. Chvíli jí trvalo, než pochopila, takže jen nechápavě těkala očima od jeho tváře k jeho ruce.
"Och, jasně!" zazubila se pak a nechala pomoct na nohy. "Válečná sekera je zakopána!"
Obrátil oči v sloup a nevěřícně zavrtěl hlavou; nijak to nekomentoval. Místo odpovědi vytáhnul hůlku a začal maskovat stopy po jejich pobytu. Hermiona mu pomohla, takže za chvíli byli s úklidem hotovi.
"Připravená?" zeptal se Draco, když stanuli naproti sobě uprostřed jeskyně.
Hermiona neodpověděla, jen ho chytla za ruku a jediným mávnutím hůlkou zrušila všechna ochranná kouzla. "Připravená," dodala.
Usmáli se na sebe a pak se společně přemístili.

Svým náhlým, nečekaným návratem vyvolali menší zmatek. Ke své značné nespokojenosti byli podrobeni podrobnému výslechu - proč se jim jejich úkol nepovedl, co přesně se stalo, kde zůstali přes noc… kolik tam bylo smrtijedů, jaké používali kletby, zasáhla je nějaká?
K večeru už Hermiona považovala boj s očními víčky za to nejtěžší, co kdy dělala. Přišlo jí, jako by se jimi při každém mrknutí snažila zvednout celý svět. Ale věděla, že je to potřeba, a tak poslušně odpovídala na všechny otázky. Nebo se o to aspoň snažila.
Propustili je někdy po osmé hodině večer a oběma poděkovali za shromážděné informace - že prý je během zítřka kontaktují, aby se domluvili na naplánování další akce. Hermiona upřímně doufala, že ji nebudou otravovat už někdy ráno - dopoledne plánovala z větší části prospat, protože po té noci v jeskyni byla hrozně rozlámaná a celodenní sezení a odpovídání na otázky ji ještě víc unavilo. Byla si jistá, že dnes usne nezvykle brzo.
"Unavená?" zeptal se Draco, když spolu kráčeli ke krbům, odkud se chtěli odletaxovat do svých domovů.
"Unavená, rozbolavělá a špinavá," zašklebila se.
Jenom se usmál a mlčky pokračoval v chůzi.
"Bydlíš s někým?" zeptala se najednou.
"Ne, sám," odvětil. Pak se šibalsky ušklíbnul. "Proč tě to zajímá?"
Pokrčila rameny a odvrátila od něj tvář, aby neviděl, že lehce zčervenala. "Jen mě to tak napadlo, nic víc."
"No a co ty? Bydlíš s někým, nebo sama?"
Něco ji donutilo vzhlédnout a vyhledat jeho oči. "Sama," odpověděla.
Nějakou dobu stáli a hleděli si do očí, ale pak Draco o krok ustoupil. "Už půjdu," zamumlal. "Jsem utahaný a rozlámaný."
Hermiona přikývla a lehce se pousmála. "Uvidíme se zítra," rozloučila se s ním, nabrala si hrst letaxu a přistoupila k jednomu krbu.
"Uvidíme se zítra," souhlasil spokojeně. "A Hermiono?"
Otočila se na něj, očima se jí blýskla otázka.
"Krásně se vyspi," usmál se na ni.
Zasáhla ji vlna čiré radosti, rty se jí v okamžiku roztáhly a odhalily dvě řady rovných, bílých zubů. "Pěkné sny, Draco," opáčila.
Pak je oba pohltily zelené plameny…
Druhý den ve tři hodiny se sešli s dalšími, kteří se k nim měli připojit, a plánovali novou akci - to jim zabralo čtyři hodiny. Bylo potřeba, aby se to rozběhlo co nejdřív, takže se nakonec rozhodlo, že vyrazí ráno v pět hodin. Kvůli tomu Hermiona znovu ulehla do postele velmi brzo, aby byla ráno čilá.
Trvalo dlouhých šest týdnů, než pochytali všechny smrtijedy, protože, samozřejmě, při prvním střetu jich spoustu uteklo (ale mnohem méně, než kolik jich zadrželi, což byl určitě úspěch). Hermiona se za ten čas víc sblížila s Dracem a podařilo se jí plně pochopit jeho záhadný, komplikovaný a dříve i temný svět. On se zase z jejích vyprávění dozvěděl víc o mudlech a také, logicky, o jejím životě.
V den jejich návratu do Londýna Draco pozval Hermionu na večeři. Přijala, jak jinak, a oblékla se na tu událost, jak nejlépe uměla. Malfoy se ukázal jako milý, vtipný společník a ona si ten večer opravdu užila. Nakonec rozhodnul, že ji dopraví domů, a ona ho tedy vzala na výlet podzemkou - jezdící schody v něm vyvolaly stejný úžas jako u malých dětí. Pak pokračovali pěšky až k Hermioninu malému domku, kde ho pozvala dovnitř na kafe. Mohl vůbec odmítnout, když jí to v těch temně modrých šatech tolik slušelo?
Seděli spolu v Hermionině obýváku dlouho do noci a povídali si, dokud se poprvé nezablesklo.
Hermiona sebou škubla, když se jen o tři vteřiny později ozval hrom. Zatím to bylo ještě daleko, ale věděla, že se to přiblíží - na dnešek slibovali bouřky.
Pokračovali v rozhovoru, ačkoli Hermiona se při jakémkoli blesku nebo hromu zarazila a Draco si všimnul, že pokaždé neúmyslně zadržuje dech. Hromy byly čím dál tím hlasitější a čas mezi nimi a blesky se neúprosně snižoval, až nakonec světlo i zvuk přicházely současně.
Ocitli se v centru bouřky.
Hermiona seděla v křesle, tvář měla téměř bílou a vyděšené oči upírala k oknu; v zaťatých pěstích křečovitě svírala potahy křesla. Zděšeně vyjekla, když se ozval obzvlášť hlasitý hrom, vyskočila na nohy a rozeběhla se pryč. Teda - rozeběhla by se, kdyby se jí kolem pasu neobmotala Dracova paže.
"Pusť mě," zakňučela prosebně, ale když jí nevyhověl, nahrbila ramena, schoulila se do sebe a roztřesená strachem začala vzlykat.
A pak ji, naprosto nečekaně, zaujaly jeho rty, najednou přitisknuté na jejích. Tolik ji jeho polibek šokoval, že zcela zapomněla na zuřící bouřku. Další, co ji ohromilo, byla reakce jejího těla na Malfoyovu těsnou blízkost a taky zjištění, že to ve skutečnosti už nějakou dobu chtěla. A poslední, co ji naprosto odzbrojilo, bylo podmanivé spojení vášně a něžnosti, které sršelo ze všech Dracových polibků a doteků.
Stručně řečeno - během chvíle se z ní stal uzlíček vzrušených nervů, prahnoucích po Malfoyově těle.
"Ještě se bojíš?" zeptal se se zvláštním, pobaveným zabarvením hlasu a svými rty sklouznul k Hermionině krku.
Zasténala. "Jestli mě budeš takhle líbat při každé bouřce, naučím se je přivolávat."
Draco se zasmál. "Jaká divná hříčka osudu nás svedla dohromady," zamumlal pak, zatímco se rozhodl prozkoumat její krk těsně pod uchem. "Můj strach tě přiměl slitovat se nade mnou… a tvůj strach mě přiměl jednat dřív, než jsem měl v plánu."
"Ještě chvíli budeš takhle nesmyslně řečnit, Draco Malfoyi, a, přísahám, vyrazím tě do toho nečasu tam venku!"
"Ale stejně je to zvláštní!"
"Malfoyi," zavrčela varovně. "Nedráždi kobru bosou nohou!"
Zasmál se, ale pak se jí raději začal plně věnovat. Koneckonců, políbit Hermionu Grangerovou chtěl už minimálně dva týdny a teď, když k tomu konečně sebral odvahu, by bylo nesmírně hloupé zbytečně riskovat a skončit pak na dešti a sám.

•THE END•

Jen bych ještě chtěla dodat, že úplně původní je nápad s tím Dracovým strachem ze tmy... sepsala jsem tamtu část a postupně jsem z toho nějak vytvořila povídku... XD
PS: Vím, že by šlo spoustu věcí upravit (například ten problém se světlem by v klidu vyřešilo kouzlo XD), ale buďte shovívaví - něco jsem si vymyslet musela, no ne? ;)
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Sčítání lidu (platí i pro mimozemšťany a zvířata, jestli sem chodí XD) >>> Byl/a jsi tu???

Jasně!!!
Ani náhodou... XD

Komentáře

1 Tissa Tissa | Web | 11. srpna 2011 v 15:22 | Reagovat

Všechno nejlepší k svátku...;)) (Doufám, že si jméno pamatuju dobře..:D)

2 Hanako Hyuuga Hanako Hyuuga | E-mail | Web | 12. srpna 2011 v 16:09 | Reagovat

super povídka...díky tvým povídkám jsem začala mít ráda Malfoye

3 Mikeira Mikeira | 12. srpna 2011 v 21:22 | Reagovat

Úžasnéé!! :D Fakt paráda...:)

4 Ronnie Ronnie | Web | 14. srpna 2011 v 17:52 | Reagovat

Takisto parádna poviedka, čo iné dodať? skvelý nápad s tým strachom :) Naozaj pekné!

5 Ráďuše Ráďuše | E-mail | Web | 15. srpna 2011 v 7:40 | Reagovat

A normálně ti musím říct, že jsem tak nějak už od toho prvního Malfoyova vyvádění kvůli ohni tušila, že má strach ze tmy XD Dokonalý. Tak a teď si jdu přečíst Let Kolibříka 3 XD

6 veronika veronika | 16. srpna 2011 v 22:31 | Reagovat

skvelé

7 Hope Hope | 18. srpna 2011 v 11:00 | Reagovat

super

8 Thanan Thanan | 18. října 2012 v 9:49 | Reagovat

Úžasná povídka :-) moc se ti povedla :-)

9 jijííík jijííík | 13. května 2013 v 17:07 | Reagovat

povedená povídka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama