Breathe quietly

16. listopadu 2010 v 16:00 | Koizumi Michiyo |  Jednorázovky
Taková rychlo-povídky...
Ehm, vysvětlím: prostě mě něco napadlo, sedla jsem ke kompu a téměř hned jsem to měla sepsaný. XD
Hezké čtení!!! ;)

Breathe quietly
Už několik let mám ve zvyku chodit každou neděli odpoledne na procházku po okolí. Mám několik zažitých okruhů a chodím za každého počasí. Rodiče to tak úplně nechápou, ale nezakazují mi to, protože moc dobře vědí, že by neuspěli. Dlouho jsem chodila, aniž bych zakopla a poškrábala se, nikdy se mi nestalo, že bych nějak blbě šlápla a vyvrkla si kotník, takže vlastně ani nebyl důvod, aby mi v mých procházkách bránili.
A pak se to v jeden den najednou změnilo…
Bydlím v Konoze, ve čtvrti na okraji města. Teda spíš to vypadá jako taková větší vesnička, protože do města je to odsud takových pět kilometrů, ale pořád je to bráno jako část města, proto čtvrť. Náš dům stojí blízko lesa, kterým vede jeden z mých okruhů. Další vede k blízké řece, jeden na pole a louky za město a poslední se skládá z bezděčného courání mezi domy.
Ten den bylo teplo a krásně. Byl už listopad, ale nebýt opadaných stromů, myslela bych si, že je maximálně říjen. Svítilo sluníčko a já se poflakovala na zahradě jenom v mikině. Ani náhodou jsem nemyslela na školu, z domu se ozýval jen smích rodičů a od sousedů na mě vesele volaly Anda s Ami, dvě malé zlobilky. Neměla jsem důvod chtít tuhle idylku porušit. Ale přesto mě kolem čtvrté začaly svrbět nohy a před půl pátou jsem si uvědomila proč - moje procházka.
Okamžitě jsem vyskočila na nohy, rozloučila se s pětiletými blonďatými dvojčátky hrajícími si za plotem a doběhla si domů pro mobil, klíče a svou starou mptrojku, která fungovala už jen díky své dobré vůli.
"Pádim k vodě!" zavolala jsem na rodiče.
Mamka vykoukla z koupelny; netvářila se zrovna šťastně. "Takhle pozdě? Za chvíli bude tma."
Zasmála jsem se a znovu si nazula boty. "Tma bude tak za hodinu a za půl hoďky jsem doma."
"Dávej na sebe pozor!" uslyšela jsem ještě, když jsem sbíhala po venkovních schodech do zahrady.
Jenom jsem se ušklíbla a zakoulela očima. Je půl páté, je světlo a teplo, žijeme ve městě v inteligentní komunitě (i když někdy jsem na pochybách s tím přívlastkem) a já na sebe mám dávat pozor! Proč?
Pustila jsem si Sunrise Avenue a rázně jsem vykročila. Nikde nebylo ani človíčka, ale na to jsem byla už po tolika letech zvyklá, ačkoli jsem to tak úplně nechápala a obzvláště v tak krásný den. Lidem se ale očividně v pozdní nedělní odpoledne na procházky moc nechce.
K řece to je od nás pořádný kus cesty, takže když už jsem konečně minula odbočku vedoucí do přístavu, světla už podstatně ubylo. Samozřejmě mě to neodradilo, ale pro jistotu jsem se začala častěji ohlížet.
Svižným krokem jsem byla u vody za chvíli a posadila jsem se do vysoké trávy, jak jsem mívala ve zvyku, poslouchala svou oblíbenou hudbu a s úsměvem se rozhlížela kolem.
Neuvědomila jsem si, že už je později než obvykle a že tedy musím vyrazit pryč dřív. Neuvědomila jsem si, že tahle část města je přeci jen odlehlejší než všechny ostatní. Neuvědomila jsem si reálnou přítomnost možného nebezpečí.
Prostě jsem mlčky zírala na nádherný západ slunce a zhypnotizovaná půvabnými červánky jsem zapomněla na čas.
A najednou už bylo šero a teplota vzduchu začala klesat.
"Krucinál," zaklela jsem si pro sebe, rychle jsem se zvedla na nohy, oprášila špínu a svižně jsem vyrazila pryč.
Jako vždy, když jsem z panelové silničky vedoucí kolem řeky zahnula do Staré ulice, moje srdce udělalo několik kotoulů a násilím moje oči nutilo, aby vyhlížely menší rodinný domek s příjemně oranžovým odstínem fasády.
Domov Sasukeho Uchihy.
Nevím, jestli tomu tak bylo jenom u mě, ale Sasuke mi do takového domu nezapadal. On se mi hodil spíš do obrovské, drahé a luxusní vily než do malého, relativně obyčejného domku. Podobný dům jsme měli také - drobný, pěkný, s upravenou zahrádkou a dokonale představující hřejivé a harmonické zázemí. Perfektní domov pro obyčejné lidi. Ale Sasuke byl přesně ten typ člověka, komu tohle nestačilo. Jeho rodiče byli architekti, díky čemuž si Sasuke se svým bratrem Itachim nemuseli oblékat jiné značky než Adidas a podobné. Oba byli pohlední a oblíbení a s oběma chtělo chodit spoustu holek. A nevím jak Itachi, ale jeho mladší bratr brzo zjistil, že si může dovolit víc než obyčejné lidi. Jinými slovy se stal namachrovaným frajírkem, který si především na konci druhého stupně oblíbil holky "lehčích mravů".
Byla jsem ráda, když odešel na jinou školu, zatímco já zůstala trčet na gymplu. Znamenalo to pro mě podstatně méně starostí a podstatně více volnosti.
Na základce jsem do něj byla zamilovaná. Dost. Asi ve třetí třídě se mi začal líbit a od čtvrté jsem ho zpovzdálí tajně sledovala. Několik mých spolužaček mu své sympatie s radostí připomínalo každý druhý den, ale já se k tomu nikdy nepřiznala. Ani když jsme jako jediní dva ze třídy šli do šesté třídy na gympl. Ale pak už to bylo lehčí udržet v tajnosti - od šesté třídy se jeho povaha neustále zhoršovala a ačkoli jsem na konci devítky, kdy už bylo jisté, že odejde pryč a nezůstane tady do maturity, zjistila, že moje náklonost k němu se tak úplně nevytratila, nic se nedozvěděl.
I když musím říct, že jsem mu to z větší části neřekla i proto, že mě vlastně nikdy nebral jako spolužačku. Nebo spíš jako plnohodnotnou spolužačku. Jako někoho, kdo je hoden jeho pozornosti. Byla jsem ta holka, která s ním chodila do třídy a bydlela ve stejné městské čtvrti, tečka.
Teď už jsem ho neviděla víc než dva roky a celou tu dobu jsem minimálně jednou měsíčně, když jsem si vybrala okruh kolem řeky, s divnou nadějí nenápadně hleděla do oken v jeho domě. Chtěla jsem ho vidět, i kdyby to měla být pouze jeho záda u jídelního stolu.
Vím, že jsem cvok. Vědí to i moji přátelé. Ale jen jeden jediný člověk ví o mém vztahu k Sasukemu. Nebo přesněji řečeno o citech k Sasukemu…
S úsměvem jsem se dotkla drobného stříbrného přívěsku zavěšenému na pravé ruce na náramku. Čínský znak pro přátelství. Dala mi ho Hinata minulé Vánoce. A já jí to samé. Nedomluvily jsme se na tom, prostě nás to napadlo.
Hinata a já jsme stejní cvoci. Uvažujeme naprosto totožně, takže hádky u nás nehrozí - a kdyby přeci jen ano, ona je tak mírný člověk, že by se se mnou stejně nehádala. Jistým způsobem ji zbožňuju. Za její čistou povahu, bezmeznou oddanost a zlatou upřímnost. Jsem si jistá, že nikdy v životě nepotkám lepší kamarádku, než je ona.
"Merci, za to že jsi," zamumlala jsem s úsměvem.
A pak jsem do někoho nabourala.
Zavrávorala jsem a když jsem našla na chvíli ztracenou rovnováhu, poplašeně jsem se rozhlédla. Byla jsem právě jen několik metrů před prvním domem a stála jsem uprostřed hloučku tří relativně vysokých kluků. Táhnul z nich alkohol a kouř a všichni se divně šklebili.
"Co ty tady takhle pozdě?" zeptal se ten přede mnou, hnědovlasý hromotluk.
"A sama?" doplnil ho další, tentokrát blonďatý zoufalec s úchylným výrazem ve tváři.
Snažila jsem se z toho okamžitě nevytvářet katastrofický scénář, a tak jsem na tváři vysekala jakýs takýs úsměv.
"Na procházce," odpověděla jsem a pokusila jsem se toho bruneta obejít.
Udělal krok dozadu a zastoupil mi cestu.
A tak jsem se dala do běhu. Prošlo mi to na celé dvě sekundy, pak se moje ruka octla v ocelovém sevření a jeden z nich mě strhnul zpět. Dopadla jsem na zem - tvrdě. A během chvilky mi na několika místech na těle hořely ohně palčivé bolesti.
Nekřičela jsem.
A to je asi zmátlo.
"Co jí je?" uslyšela jsem huhlavý, jen velmi těžce srozumitelný hlas.
Ještě dopadlo několik ran a pak se nade mě naklonili a zamračeně zkoumali, co mi je, že absolutně ignoruju skutečnost, že mě tady právě tři maníci mlátí do krve.
V tu chvíli jsem prudce kopla nad sebe a moje noha bezpečně našla svůj cíl - rozkrok bruneta, který si zatím počínal jako vůdce tý trojčlenný tlupy. Zaskučel a poroučel se k zemi. Blonďák
se na mě chtěl užuž vrhnout, ale skočila jsem mu po nohou a prudce trhla. Zavrávoral a ve snaze udržet se na nohou kolem sebe začal máchat rukama, až se chytil posledního z nich, toho huhlavého.
"Pozor!" zahučel podrážděně.
Zatímco se ti dva pokoušeli ustát můj nečekaný útok, vyškrábala jsem se na nohy. Můj plán se teď skládal už jen z útěku, ale zřejmě mi to ještě nemělo být dopřáno, jelikož
blonďák i huhla už našli ztracenou rovnováhu.
Rozhodně jsem neměla chuť čekat na jejich reakci a prostě jsem udělala první, co mě napadlo. Blonďatého jsem tvrdě nakopla do holeně a následně jsem ho dostala na zem dalším dobře mířeným kopancem do rozkroku. Jenže huhlavý mě zatím nějak stihnul obejít a najednou si mě tisknul k sobě, krk mi drtil paží.
Kopala jsem kolem sebe, ale nepomáhalo to, navíc jejich "vůdce" se pomalu začínal sbírat na nohy. A tak jsem naprosto bezděčně trhla rukou dozadu.
Špičatý loket vychrtlý holky udělal své a hromotluk mě pustil, aby se jeho žaludek mohl vzpamatovat ze šťastné rány.
A já se konečně dala do běhu. Původně jsem doufala, že stihnu utéct úplně až k nám domů, ale už během několika vteřin jsem za sebou uslyšela dupot a rozčilené funění, nehledě na to, že mě v levé noze začalo bolestivě píchat a moje břicho se už nějakou dobu svíralo a kroutilo z několika tvrdých ran. Neměla jsem šanci doběhnout až domů.
A tak jsem klopýtala podél zdí a snažila se popadnout dech a neomdlít. Kde moje ruce nahmataly zvonek, tam jsem rušila obyvatele domu.
Najednou jsem stála před jeho domem a horečně mačkala zvonek.
Nevím přesně, proč jsem zůstala právě u něj, když jsem se na něj snažila zapomenout už jak dlouho.
Vykřikla jsem, jak mě náhle někdo zezadu popadl za vlasy a prudce mnou škubnul, a instinktivně jsem se ohnala, ale bez valného účinku. Nevěděla jsem, který z těch tří to byl, každopádně už čekal můj útok a nehodlal se nechat překvapit. Ze smradu, vznášejícího se u něj, se mi dělalo mdlo, o to víc, když svou ruku přiložil na mou pusu, aby mi zabránil v křiku. Zároveň mi tak ale dal další šanci dostat se na svobodu. Na nic jsem nečekala a prudce jsem secvakla čelisti k sobě.
S výkřikem mě okamžitě pustil a já se nějakým mně záhadným způsobem přehoupla přes plot Uchihovic domu a svezla se na dlážděnou příjezdovou cestu.
Ozval se štěkot a já si podivně zamlženě uvědomila, že Sasuke vlastně má psa. Před očima mi z paměti vyvstal obraz neposedné border kolie, která se jednou, když jsem procházela kolem, mohla uštěkat jen proto, že jsem se na chvíli zastavila před jejich domem. A za chvíli už se přesně ta samá fenka přiřítila ke mně, samozřejmě se zuřivým štěkotem a vrčením.
Samotnou mě překvapilo, když mi v hlavě najednou bliklo její jméno.
"Daisy," zašeptala jsem, jako by to bylo zaříkadlo pro kouzlo poslední záchrany.
Daisy přestala štěkat a zaraženě na mě civěla.
"Nic ti neudělám, Daisy," promlouvala jsem k ní nadále milým hlasem. "Prosím, Daisy."
Zamlžilo se mi před očima a vnitřnosti se se mi stáhly v bolestivé křeči.
Když jsem vykřikla, Daisy začala znovu štěkat, a chvíli nato se otevřely domovní dveře a mě zalilo teplé žluté světlo.
"Co se to tu -" Sasukeho hlas utichl uprostřed věty a vzápětí se znovu rozezněl, hlasitě volajíc svého bratra a otce.
Vzdáleně jsem slyšela křik a dupot a až moc detailně jsem vnímala hřejivé bezpečí voňavé náruče, v které jsem se octla.
Nějaký ženský hlas naléhavě pronášel pokyny, ale to už jsem prostě nevydržela a můj mozek vypnul.
Když jsem otevřela oči, nade mnou se vznášela Sasukeho tvář. Myslela jsem si, že je to jen další z mých snů, takže jsem jen otráveně zabručela a znovu oči zavřela. Asi o pět vteřin později si můj mozek uvědomil bolestné brnění kdesi vzadu v hlavě a jakmile jsem znovu zvedla víčka, překvapila ho i podivná rozostřenost Sasukeho obrazu a přitom děsivá reálnost.
"Sakuro?"
Jeho hlas bych poznala kdekoli a kdykoli, ale trochu se lišil od toho, jak jsem si ho pamatovala - byl hlubší a zvláštním způsobem podmanivější.
"Sakuro, žiješ?" ptal se mě.
"Cože?" zeptala jsem se. Připadala jsem si jako opilá a byla jsem si jistá, že jsem i tak zněla.
Naprosto nečekaně k mému mozku dorazila informace, co se mi stalo a co se asi děje právě teď, a já na to samozřejmě zareagovala prudkým posazením.
"Pozor!" zasmál se Sasuke a já myslela, že omdlím. Jak jsem mohla zapomenout, jak zní jeho smích? Žaludek se mi zatím za střeva zavěsil na plíce a vesele se houpal, absolutně ignorujíc fakt, že se nejspíš udusím, nebo aspoň pozvracím.
"Pamatuješ si mě?" vyhrkla jsem.
Až pak mi došlo, že jsem ze svý bláznivý pusy vypustila asi ta nejšílenější slova za celou svou existenci.
"Zmlátili tě, přeskočila jsi náš plot, načež tě málem pokousal můj pes - mimochodem nechápu, jak se ti povedlo převést ji na svou stranu - a ty se staráš o to, jestli si tě pamatuju?" ušklíbnul se pobaveně. "Á propos, na světě opravdu běhá hodně lidí s růžovejma vlasama a ještě víc jich bydlí ve stejným městě jako já."
"Pamatovala jsem si její jméno," hlesla jsem a položila si hlavu na kolena.
"Cože?"
"Daisy… vzpomněla jsem si, jak se jmenuje."
"Ty si pamatuješ jméno mého psa? Počkej, špatná otázky - odkud vůbec víš, jak se můj pes jmenuje?"
Jenom jsem pokrčila rameny a ze všech sil se snažila nezčervenat… naštěstí krev byla potřeba zřejmě někde jinde, takže se mi to i povedlo. Co by dělal, kdyby se dozvěděl, že jsem ho v páté třídě tak trochu sledovala? Tehdy byla Daisy ještě malé štěně a on si s ní hrál u vody… byl tak krásně šťastný, upřímný a svobodný! Úplně jiný než ve škole!
"Někde jsem tě nejspíš slyšela říkat to," zalhala jsem. "Tebe nebo tvé přátele." Všimnul si, jak těžko se mi to slovo dostávalo přes rty? Že se mi při tom stáhnulo hrdlo? Všimnul si slz v očích?
Nic neřekl, zíral na mě a po chvíli ticha se narovnal, přešel pokoj a posadil se na široký okenní parapet.
"Proč zrovna tady?" zamumlal, když vyhlédl ven.
Jen jsem pokrčila rameny a mlčela jsem. Co jsem asi měla odpovědět, když jsem nevěděla, co tím myslí? Když jsem se nechtěla na nic ptát? Když jsem se uvnitř divně chvěla? A když jsem při pohledu na něj měla pocit, že se rozskočím štěstím a zároveň umřu smutkem…
Sasuke si povzdechnul, ale pak se pousmál a bezděčně dýchnul na sklo. Zdálo se mi to, nebo jeho gesta nesla zvláštní podtón melancholie?
"Půjdu domů," zamumlala jsem a postavila jsem se. "Už i tak jsem ti dost zkazila nedělní večer."
Otevřel pusu, jako by chtěl něco namítnout, nakonec se ale jen usmál a mlčky mě sledoval.
Ze všech sil jsem se snažila nedívat se do tmy tam venku a přitom se soustředit, abych dobře kladla nohu před nohu a postupovala kupředu pokud možno co nejobvykleji.
"Sama?" ozval se Sasuke pobaveně.
Trhla jsem sebou a málem kvůli tomu sebou flákla na zem, ale ustála jsem to.
"Celá se třeseš jenom z představy, že bys měla ještě teď vkročit do té tmy a jít sama až k vám," pokračoval. "A ani nemusíš zkoušet odporovat, je to na tobě vidět."
"A zbývá mi snad něco jiného než se prostě zvednout a odejít?"
"Mohla bys překonat svůj strach, averzi vůči mně nebo cokoli jiného a prostě mě poprosit, jestli bych tě nedoprovodil."
Já a averze vůči němu? Haha! Byla jsem z tebe hotová, slyšíš? A jak tak koukám, pořád jsem.
"A k čemu by to bylo?" opáčila jsem. "Haha, jsi opravdu vtipná, Sakuro, měj se. Nebo bys použil jiné vyjádření? Nevěřícný pohled nebo snad posměšné odfrknutí?"
Úsměv se mu vytratil z tváře a pomalu sklouznul z parapetu na zem. "Proč jsi taková, Sakuro?"
"Jaká? Byl jsi takový devět let, proč by ses teď měl chovat jinak?"
K mému překvapení se jen usmál - něžně, krásně, nezvykle.
"Takže proto jsi taková?" zašeptal; z tónu jeho hlasu mi přejel mráz po zádech. "Protože jsem tě devět let ignoroval?"
Zamračila jsem se a neklidně přešlápla. Nelíbilo se mi, kam tenhle rozhovor směřoval. Nebo spíš přesněji řečeno se mi nelíbilo, kam by mohl směřovat.
"Pro tvou informaci, člověka se přeci jen trochu dotkne, když se někdo baví se všemi, jen s tebou ne," odvětila jsem a vykročila ke dveřím, abych zjistila, že nevedou pryč, ale do Sasukeho skříně.
Zmateně jsem zamrkala, když jsem se málem octla mezi ramínky s oblečením.
"Východ je na druhé straně," ozvalo se nebezpečně blízko za mnou.
Prudce jsem se otočila a málem přitom nosem nabourala do Sasukeho hrudi.
Kdy tak vyrostl? prolétlo mi hlavou, zatímco můj mozek se snažil nějak si utřídit tu spoustu nových informací a vyvodit z toho nejbližší možnou budoucnost.
"Žárlila jsi, když jsem se bavil s Karin a s tebou ne?" usmál se Sasuke.
Krev se mi nezávisle na mé vůli nahrnula do tváří, tak jsem se to pokusila vyrovnat mračením a založenýma rukama na prsou.
"Tím 'bavil se s Karin' myslíš 'nechal Karin, aby po tobě lezla jako kur- ehm, no, aby po tobě lezla'…?"
Jeho úsměv se ještě rozšířil. "Takže žárlila."
Do háje, proč se tváří tak, že člověk nemá nejmenší šanci lhát?! Nebo si aspoň trochu přikrášlit pravdu…
"Nežárlila," pokusila jsem se opanovat, ale vypadalo to se mnou bledě. Sasukeho blízkost (a to blízkost jakože opravdu blízkost) mému racionálnímu uvažování prostě nesvědčila.
Povzdychnul si, udělal krok blíž ke mně a já samozřejmě krok vzad, takže jsem se octla v jeho oblečení. To nebylo to nejlepší, co se mi mohlo stát - být obklopena jeho vůní. Vnořila jsem se hlouběji do jeho oblečení a pak už najednou nebylo kam postupovat a Sasuke se rukama opíral o zadní stěnu skříně, mezi nataženými pažemi měl mou hlavu.
"Sakuro, Sakuro, Sakuro," zamumlal. "Nikdy jsi neuměla lhát a očividně ses to pořád nenaučila."
Sípavě jsem do sebe nasála vzduch; nepopadala jsem dech a tep mi letěl jako šílený. "Proč bych měla lhát?" zachraptěla jsem.
Moc blízko, blikalo mi v hlavě.
Nečekaně pohnul rukou a než jsem se nadála, přejížděl hřbetem dlaně po mé tváři.
"Je to na tobě vidět," usmál se, když jsem hlasitě polkla a víčka se mi zachvěla. "Poznám, když mi někdo lže do očí, a u tebe je to ještě zřejmější."
"Nelžu," namítla jsem šeptem; nedokázala jsem už udržet oči otevřené, tak jsem je prostě zavřela.
Moc blízkosti, tepla, moc vůně…
"To si nemyslím," slyšela jsem ho zamumlat.
A pak už se jeho dech pomalu blížil k mé tváři a moje dýchací cesty se definitivně uzavřely.
"Sasuke, jak je na tom Sakura?"
Starostlivý ženský hlas mi nyní připomínal úder do bicích, do kterého někdo vložil veškeré své síly a já měla hlavu přímo u repráku.
"Mami!" zaklel Sasuke podrážděně.
"Zlato, kde jsi? A kde je - aha."
Otevřela jsem oči a přes Sasukeho rameno zahlédla pohlednou černovlásku, která rozhodně vypadala mnohem mladší, než kolik jí muselo být.
Omluvně se na mě zazubila. "Asi už budeš v pořádku," zamumlala. "Tak já zase půjdu. Nenechte se rušit!"
Hodnou chvíli jsem uvažovala, jestli to myslela vážně nebo ne, než jsem si všimla, že Sasuke má stále zavřené oči. Zmátlo mě to a stejně tak mě překvapil i zvláštním způsobem zrazený výraz ve tváři. Zklamaný a podrážděný.
"Musím jít domů," hlesla jsem. "Rodiče už určitě strachy zešíleli."
Stroze přikývnul, pak prostě odstoupil a nechal mě zmizet z té jeho zpropadené skříně. Plánovala jsem to, co se stalo a co se málem stalo, rozdýchávat cestou domů, než jsem si uvědomila, že Sasuke má opravdu v plánu doprovodit mě.
Nakonec ale pan Uchiha rozhodl, že nás nenechá jít samotné, takže za chvíli už jsem seděla vzadu v černém AUDI, zírala z okýnka do tmy a čekala, až se Sasukeho otec obuje.
Myslela jsem, že vyletím dva metry vysoko do vzduchu a udělám Uchihům díru ve střeše toho luxusního auta, když se náhle otevřely dveře a dovnitř nastoupil Sasuke s doprovodem Daisy, která na sebe upozorňovala hlasitým štěkotem.
Překvapeně jsem zamrkala a nechápavě se na Sasukeho zamračila.
Jenom pokrčil rameny a zazubil se. "Tak snadno se mě nezbavíš," dodal.
Pro jistotu jsem se začala věnovat rozkošné border kolii, která se nějak dostala přes Sasukeho a teď se dožadovala mojí pozornosti. Zírat na Sasukeho po tamtom by pro mě znamenalo jistou smrt.
Za chvíli už dorazil i pan Uchiha a během několika minut už stavil kousek od našeho domu.
Poděkovala jsem, rozloučila se, popřála všem dobrou noc a plánovala jsem co nejrychleji zmizet, ale zřejmě mi tenhle den nebylo dopřáno uskutečnit aspoň něco toho, co mám v plánu.
"Počkej!" ozval se Sasuke, když jsem stála přímo pod vysokým smrkem, který roste kousek od naší branky.
Otočila jsem se a trochu nejistě sledovala, jak ke mně kluše.
"Co se -"
Naprosto bez varování vzal mou tvář do dlaní a věnoval mi dlouhý polibek, z kterého se mi podlomily nohy.
Usmál se, když viděl, co to se mnou udělalo.
"Uvidíme se," slíbil mi.
Ještě krátce spojil naše rty, něco mi vtisknul do ruky a pak už se otočil a odběhl.
Automaticky jsem se podívala dolů, abych zjistila, co mi dal - papírek. Přesněji řečeno téměř miniaturní útržek papíru.
Mám tvou mptrojku, stálo tam. Zítra se stav.
"Uvidíme se," vydechla jsem omámeně, když se otočil, aby mi zamával, a pak jsem taky zvedla ruku k pozdravu.
Zítra…

•••The end•••

Původně jsem uvažovala, že to trochu rozepíšu, jinak řečeno že to bude na víc dílů, ale nakonec jsem si to rozmyslela. XD
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Sčítání lidu (platí i pro mimozemšťany a zvířata, jestli sem chodí XD) >>> Byl/a jsi tu???

Jasně!!!
Ani náhodou... XD

Komentáře

1 Stiorry Stiorry | Web | 16. listopadu 2010 v 17:28 | Reagovat

to fakt nemá chybu
jsi geniální

2 mia mia | 16. listopadu 2010 v 19:04 | Reagovat

waw kraaaaaaaaaaaaaasa

3 Satuka Satuka | 16. listopadu 2010 v 19:14 | Reagovat

Naprosto úžasný!!!
Skvělí

4 Misaki-chan Misaki-chan | 16. listopadu 2010 v 19:14 | Reagovat

to bolo krásné :-)

5 Niigata ♥SBnko♥ Niigata ♥SBnko♥ | Web | 16. listopadu 2010 v 20:26 | Reagovat

WOWW  :D to bolo uzaaasne :D

6 Ronnie Ronnie | Web | 16. listopadu 2010 v 20:45 | Reagovat

mohla si to rozpísať!! podá mňa by z toho vyšlo niečo fakt skvelé! :)

7 Veira Veira | 16. listopadu 2010 v 20:48 | Reagovat

Íííp ! Je to úžasný ! xD

8 Chiaki Sumire Chiaki Sumire | 16. listopadu 2010 v 20:52 | Reagovat

Právě jsem vstala z mrtvých a ty se mě zas snažíš zabít... BOŽÍ!!! NESKONALE DOKONALÝ!!!

9 Hope^^ AFFS ♥ Hope^^ AFFS ♥ | Web | 16. listopadu 2010 v 21:53 | Reagovat

dokonalosť..naozaj..nemám slov

10 Skřítek Skřítek | Web | 16. listopadu 2010 v 22:22 | Reagovat

Je to naprosto dokonalé! :D fakt úžasný! ?D páni! Páni! Páni :D

11 veronika veronika | 16. listopadu 2010 v 22:28 | Reagovat

skvelé

12 Tifa Tifa | 17. listopadu 2010 v 9:52 | Reagovat

Oh Cool :-D Ten závěr :D

13 Saky-chan your LoWes SBé Saky-chan your LoWes SBé | Web | 17. listopadu 2010 v 10:52 | Reagovat

hej supéééér!!!!!!!já chci taky tak umět psát :(( :DDDDD

14 Omen Omen | Web | 17. listopadu 2010 v 11:20 | Reagovat

Wau :) Dokonalé ..

15 Sachiaru Uchiha Sachiaru Uchiha | Web | 17. listopadu 2010 v 16:08 | Reagovat

pěkný lay

16 Mitsuki Mitsuki | Web | 17. listopadu 2010 v 18:04 | Reagovat

WooooooooooooW! :-D DOKONALOST! Ale rozepsat by si to klidně mohla :-D myslím že by to nikomu vůbec, ale vůbec nevadilo :-D

17 nikadena nikadena | Web | 17. listopadu 2010 v 18:22 | Reagovat

krásný ! :)

18 SheeShee zasa šiši :D SheeShee zasa šiši :D | E-mail | Web | 18. listopadu 2010 v 21:54 | Reagovat

jéééj znova krásne :DXD ako inak :DXD Škoda že to nie je na viac častí, ale aj toto mi stačí :DXD

19 Tarei Tarei | E-mail | Web | 18. listopadu 2010 v 21:55 | Reagovat

krásný... fakt úžasný :)

20 Ráďuše Ráďuše | E-mail | Web | 18. listopadu 2010 v 22:40 | Reagovat

Dokonalý. Já ty tvoje povídky vážně žeru. Četla bych klidně ještě něco dál, ale mám už vážně na poplach. Oči mám tak unavený, že už ani nevidím na klávesnici. Spát... No já jdu XD

21 sakurka-chan222 sakurka-chan222 | 19. listopadu 2010 v 11:23 | Reagovat

WOW to je pecka <3 :(

22 sakurka-chan222 sakurka-chan222 | 19. listopadu 2010 v 11:23 | Reagovat

:)))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

23 Dollxynka Dollxynka | 19. listopadu 2010 v 13:53 | Reagovat

bombaaaa :D

24 Ráďuše Ráďuše | E-mail | Web | 19. listopadu 2010 v 14:40 | Reagovat

Vypadá to na suchý pastely. Ale je to moc hezký. Radši mám suchý pastely a uhly než olejový, líp se u toho zamažu XD

25 sima sima | 19. listopadu 2010 v 16:22 | Reagovat

skoda ze to dal nepokrCUJE :( nadhernej zacatek :). Proste bozi!!

26 Catrine Catrine | Web | 19. listopadu 2010 v 16:35 | Reagovat

Krásný, taková romantika :D Ne opravdu, moc se ti to povedlo, krásně napsaný ;) :)

27 Naruta-chan Naruta-chan | Web | 20. listopadu 2010 v 19:40 | Reagovat

krása...ale mohlo to byť na viac častí...ale aj tak...super... :):):)

28 bety ,Betušik-san bety ,Betušik-san | Web | 21. listopadu 2010 v 18:12 | Reagovat

Ty... pre4o si si to rozmyslela? HM? cakam odpoved!!

29 Tissa Tissa | Web | 21. listopadu 2010 v 19:45 | Reagovat

Heeej, jaktože tu není můj komentář?!!! :// Koukám, že mě internet opravdu nemá rád...:DDD Tak to napíšu znovu... Bylo to supeeeer skvělý a dokonalý!!!!!!!!;))

30 Elissa Elissa | 2. prosince 2010 v 16:05 | Reagovat

néé!!!!!!!!! piš to jako kapitulovku!

31 Týna Týna | 6. prosince 2010 v 9:29 | Reagovat

škoda žes to nerozepsala

32 Mitsu-chan Mitsu-chan | Web | 27. prosince 2010 v 13:57 | Reagovat

Musím říct že jsem vždycky obdivovala jak úžasně umíš psát... Takhle povídka je úžasná, kéž bych se ti mohla rovnat. Ale o to nejde. :) Je škoda že jsi to nerozepsala z toho by byla úžasná kapitolovka ;-) Přeju ti abys dál psala tak úžasné povídky :)

33 Nikki Nikki | Web | 16. dubna 2012 v 9:36 | Reagovat

Kawaii^^...Hele, nechceš na to náhodou udělat pokračování? :D Moc by mě to potěšilo a navíc..myslím, že je tam ještě hodně věcí co napsat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama